Akt

Kultovní a vzhledem k roku vzniku opravdu skvělé. Humor na pomezí Izera a Monty Pajtnů baví. Ano čekal jsme víc, chápu, že je to přechválené, čím víckrát si to pustíte tím víc se nasmějete. Některé gagy jsou dneska spíš k pousmání na hraně trapnosti. Ale samozřejmě velký díky za koncepční veledílo divadla Járy Cimrmana. (24.06.2023)

"Já, shodou okolností, jsem jediný z vás graduovaný."/"Ježkovy zraky, hochu, a kdo ti to udělal?"/"To ale... To znamená, maminko, že mám akademický titul."/"Aha... jo tak z toho si nic nedělej." Upřít Cimrmanovi bytí největším Čechem jednoduše nejde, Akt je jen jedním z mnoha důkazů. Nerad bych si jeho hry přehnaně idealizoval, faktem však zůstává, že jsem se po dlouhé době velmi nasmál. Nabízí se mi srovnání s jinou komediální scénou, kterou mi ve stínu současných událostí algoritmus připomněl (a nebudu ji zmiňovat, neb si reklamu nezaslouží), která na rozdíl od Smoljakových a Svěrákových her po stránce humoru naprosto propadá - na rozdíl od našich tradičních seminářů totiž v prvé řadě nenabízí humor, ale snahu o přesah (jak se mi aspoň zdá, důležité není zasmát se absurdní události, ale dotknout se "nekorektního" fenoménu). Proč o tom ale mluvím, snad jen proto, že Akt a ostatní hry dělají přesně to opačné, humor staví na první místo, nenabízí nucená témata a přesto v konečném důsledku v nich mohou "intelektuální" šťouralové najít i nějakou nosnou myšlenku - v tomto případě by asi vyhrabali Hrabětovo krásné, že je úplně jedno, komu a jak se narodil, hlavně že žije. A to je roztomilé. (16.03.2022)

Na Divadlu Járy Cimrmana mě kromě samotné smyšlené postavičky českého všeználka, kterého od celosvětové slávy dělila jen prostá smůla - Cimrmana fascinuje také to, jak si partička vážených šedesátníků v čele s podobiznou Seana Conneryho - Svěrákem (alespoň dle mé ctěné matky :) ) dokáže udělat legraci ze sebe i ostatních, nebojí se ponížit a mnohdy je z nich díky tomu cítit i určitá svěžest... Nyní však ke hře - přednáška mě trochu uspávala, ale hra už byla zajímavější, zejména díky transvestitnímu Čepelkovi a rýmovaným vsuvkám. Býti v divadle, pravděpodobně si hru užiju víc, ale co nadělám... 7/10 (16.11.2008)

Jelikož i tuhle hru vlastním, tak jsem si ji jeden čas pouštěl stále dokola. A co si člověk pouští stále dokola, tak pak mu zůstává v hlavě co je nejlepší a co mu rve uši. To je výhoda dlouhodobého sledování jednoho kusu. Tady se to povedlo. Jen některé hlášky jsou ubohé, ale jak to říkal WERICH SVĚRÁKOVI, strkejte do těch her i takové blbiny, aby měl blb pocit, že tomu rozumí, jinak se neuživíte. Taky jim nedával WERICH šanci, že se s jedním fíglem na řadu variant udrží na divadelních prknech. To Svěráka vylekalo, ale hráli dál, a čas ukázal, že lidi si je našli, chodili za nimi, i když hráli třeba v tělocvičně či kotelně nebo ve sklepě. Inu tomu se říká láska diváka k divadlu! A láska jak známo znamená, že něco pro to co ve mě lásku vyvolává UDĚLÁM. (29.08.2010)

No je znát že se jedná o hřích mladí... Erotika, erotika, proč se nás tak mocně týká. Oč by bylo méně bolu kolem kamen, kolem stolu, oč by bylo více síly pro sekery, dláta, pily pro lopaty, pro motyky nebýti té erotiky. "Neblázni, vy to chcete hrát ještě jednou?!" zděsila se po představení Svěrákova manželka, když po premiéře její muž přemýšlel nahlas co by se dalo vylepšit. Hra Akt byla v  80.tých letech zakázána, aniž se jejímu autorovi podařilo zjistit příčinu. Jen náhodou se po jejím obnovení podařil zjistit důvod zákazu. Kolem  9.května volal někdo na ústředí aby se hra kolem tohoto data nehrála a nebyl tak znesvěcen "akt osvobození".Z pokynu se ale jakýmsi přeslechnutím stal rok a půl zákazu uvádění této hry a i díky tomu byla další nálepka divadlu jako problémovému  nalepena. Datum premiéry této hry, tedy 4. října 1967 je stejné jako zrození Járy Cimrmana pro veřejnost. Protože hra byla příliš krátká, vznikl nápad na seminář  v kterém se poprvé v historii souboru mluvilo o jejím autorovi, tedy Járovi Cimrmanovi. Premiéra této první hry proběhla Malostranské besedě 4. října 1967 a režii ještě neměl jako u všech ostatních Ladislav Smoljak, ale rozhlasová režisérka Helena Filipová, která pronesla památnou větu když pánové na scéně vyváděli. "Přestaňte blbnout, jednou se tím budete živit". V té době ji ale nikdo nebral vážně. (13.01.2019)