Duše prokletých

// Něco mezi Mluv se mnou a Haunting of Hill House, bez hravosti toho prvního a emocionálních dopadů toho druhého. Navzdory tomuhle lehce přísnému zhodnocení je však Duše prokletých krásně staroškolsky naservírovaný revenge horor, který začíná jako home invasion thriller a pak postupně vystřídá pár dalších žánrů, až to hezky vykulminuje sérií několika Čechovových zbraní. Smart, quick a místy nečekaně funny. 7/10 (19.09.2024)

Vzhľadom na pomerne pozitívne ohlasy (dostatočne) “náročných” užívateľov, som očakával trochu lepší zážitok v rámci horor žánru, ako len pomerne hutnú atmosféru, ktorá sa síce miestami dala “krájať”, no tak či onak sa jej plnohodnotne nepodarilo nastoliť to, čo by divák ako taký docenil ďaleko najviac, a to teda najmä vyslovený “strach” z toho, čo sa priamo odohráva na filmovom “plátne”. Prvotinu “Caveat” som od tohto viditeľne talentovaného režiséra nevidel (dobehnem), no toto najmä vďaka kvalite prevedenia, rozhodne stojí za pozornosť, i keď úplný záver teda ani z ďaleka nenaplnil čo “mohol”, pričom to mal celkom slušne rozohraté, ako solídna "spojka" v podobe extrémne vydareného kraťasu: “He dies at the end”. Tretí “puntik” motivačný. (03.09.2024)

McCarthyho prvotinu Caveat z 2020 si už sice skoro nepamatuju, i když jsem jí vypětil, ale proto píšu komentáře, že jo. Takže po jeho přečtení myslím můžu směle tvrdit, že Damiánova režie se nese stále ve stejném stylu, který se mi tolik líbil už minule. Komorní forma, statická klidná kamera s delšími záběry, bezvadná výprava, zvláštní zlověstná atmosféra chvílemi mi evokující něco od Hitchcocka nebo od Lynche, výrazní, dobří a přitom mně neznámí herci, skvělý mysteriózní až horrorový příběh... Jen v tom finálním rozuzlení jsem postrádal víc divácké katarze a naopak bych se obešel bez jemného nádechu grotesknosti, který mi bohužel trochu narušil předešlý příjemně pochmurný dojem. (20.08.2024)

Někomu se to bude zdát banální, pomalé, předvídatelné a s malým množstvím hororových prvků, ale dle mého to McCarthy obrátil v ctnosti. Inspirován Creepshow, Dětskou hrou a vousatým psychologickým hororem Don't Look Now s Donaldem Sutherlandem rozehrál atmosférickou partii, která dokonale využívá vnitřních prostor rozlehlé zrekonstruované stodoly připomínající panství, stejně jako kolega irských kořenů Flanagan pumpuje tenzi sugestivní hudbou a účinně mixuje thrillerové prvky s menším množstvím nadpřirozena (trochu se to tímto podobalo Zemeckisovu Pod povrchem, samozřejmě bez finále). Škoda posledního záběru, který to i výběrem songu docela zlehčil. Představoval jsem si spíš zachování temných strun a nějaký ten nenápadný žduchanec ze schodiště.. (26.08.2024)

„…ŽE VIDÍŠ A SLYŠÍŠ VĚCI, KTERÉ ZDE NEJSOU, ŽE VĚŘÍŠ V NĚCO, CO NENÍ SKUTEČNÉ…“  No ty vole – takhle zvostra hned od začátku! Starej barák… a jak už to tak bejvá… Vcelku souvislá směska mysteriózna a hororu, která je poměrně komorní, ale mě baví, páč si skoro nevydechne. (Jakože nezabředne do hluchejch míst.) To už jsem dlouho neviděl. Takový jednoduchý, ale celkem originální!      /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film byl natočen ve stejné stodole,  jako první McCarthyho film „Caveat“.  2.) O jedné z postav, Olinovi Booleovi, už režisér vypráví ve svém krátkém filmu z roku 2013 „How Olin Lost His Eye“.  3.) Thx za titule „titulkomat“.  ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  *** (24.08.2024)