Obávaný
Il mercenario
Salario para matar
Žoldnier
The Mercenary
A Professional Gun
Režie:
Sergio CorbucciKamera:
Alejandro UlloaHrají:
Franco Nero, Jack Palance, Tony Musante, Giovanna Ralli, Ángel Álvarez, Francisco Nieto, Eduardo Fajardo, Raf Baldassarre, Franco Giacobini, Simón Arriaga (více)Obsahy(2)
Neústupný mexický důlní magnát Garcia musí čelit vzbouřencům a revolučním náladám v zemi. Rozhodne se svěřit důležitý transport stříbra pod dohled pistolníka Kowalského, aby ho bezpečně dopravil přes americkou hranici. V cestě mu ale stojí bandita Ricciolo, který obětuje cokoliv, aby získal bohatství. (TV Prima)
Recenze (77)
"Nikdy sa neobracaj chrbtom chlapovi, ktorému si práve vyprázdnil kapsy..." Ťažko hodnotiteľný film, ktorý ma lákal skôr Morriconeho hudbou ako príbehom a obsadením. Má to všetky znaky spageti westernu, ale keď to porovnáme z tým najlepším od Leoneho, je to bieda. Hlavný problém sú pre mňa postavy. F. Nero je prezentovaný ako namyslený, chladný a vypočítavý hajzlík, ktorý pri prechode púšťou neváha pozbierať vodu na pitie všetkým chlapom len preto, aby si dal sprchu. To je chlapík s ktorým sa málokto stotožní. Ešte horšie je na tom jeho spoločník, ktorý pripomína skôr úplného blbca a fackovacieho panáka, ktorý akoby vypadol z filmu od dvojice B. Spencer a t. Hill. Celý film je prezentovaný ako blbec, no keď v záverečnej scéne prehovoril o veľkom sne a Mexiku , tak som len neveriacky pokrútil hlavou. Nešlo to dokopy, celý film je taký nevyvážený zmetok. Príbeh nebol zlý, krásne lokácie, davové scény a super hudba, ale spomínané nedostatky zrážajú film do priemerných až podpriemerných hodnotení. Slabé tri hviezdy a chápem aj 2 hviezdičkové hodnotenia. 50%. ()
Nero jako namistrovaný polský gringo, co sdílí šatník i barvu na vlasy s Terencem Hillem a škrtnout zápalku by dokázal i o dno napuštěného plaveckého bazénu, je sice těžce na prachy, ale v podstatě je hodný. Uhlazený kudrnáč Palance, co si nerad špiní ruce, se sice často křižuje, ale jeho poslání je být zlý od morku kostí až po kvítko na klopě. A bandita Musante? Ten jen vztekle kope Eliho Wallacha do kotníku.. Sympaticky cynické špagety s Morriconeho parmezánem, které v lehce odlehčeném duchu ukazují, že při revolučních aktivitách jde o peníze až v první řadě a že od idealismu je to někdy jen kousek na hřbitov. Někteří si možná v té záplavě obskurních postaviček vzpomenou i na Westrayův vtip z Konzultanta, proč se Ježíš nemohl narodit v Mexiku (protože tam nemohli najít tři mudrce a pannu).. P.S.: Předpokládám, že těžký kulomet často lehával vedle Corbucciho v ložnici namísto manželky.. ()
Príbeh je v podstate jednoduchý: skupinka banditov (alebo ak chcete revolucionárov) vykonáva za chvíľami dobrovoľnej pomoci eastwoodovskeho ostrostrelca (Nero) spravodlivosť po svojom. Výborný drsný italo-western nabitý akciou odľahčený ironickým humorom hlavného hrdinu (výborný Franco Nero s úžasným štýlom zapaľovania cigár). K tomu parádna hudobná zložka od Ennia Morriconeho dotvára film, ktorý síce nemá dokonalosť žánrových vrcholov Sergia Leoneho, ale aspoň po akčnej stránke sa im viac než približuje. Pre mňa osobne veľmi príjemné prekvapenie (nečakal som určite scény ako úvodný masaker s guľometom alebo letecké dobývanie banditov v závere). No a nevedel som, že Jack Palance bol zamladi taký škaredý:)) ()
Jedná se o první film z Corbucciho „zapata trilogie“ – tedy westernů zasazených do období mexické revoluce. Dalšími příklady je třeba Leoneho poslední příspěvek do westernového žánru, Kapsy Plné Dinamitu nebo třeba Vera Cruz z období klasického westernu. Žoldnéř mě z nich bavil ale nejvíce. Vlastně je to jeden z nejlepších spaghetti westernů (westernů z Itálie, které jsou natolik svébytné, že si vysloužili vlastní kategorii v rámci širšího revizionistického westernu) a můj nejoblíbenější westernovej Corbucci, kterej se nespecializoval na formát epických fresek, ale dělal spíše menší a kratší, špinavější, hrubější a temnější, tematicky méně košaté a hluboké westerny, které však dostatečně esteticky vynikaly: Velké Ticho mě bavilo nejméně, ale to je dáno tím, že má nejblíže k anti-westernu, jenž se vzpřičuje zábavnostním aspektům, které dělají westerny zábavnými. Django má sice nezapomenutelnou titulní skladbu, ale přišel mi příliš dějově vyprázděnej a zkratkovitej (- kdyby film artikuloval onen konkrétní Tarantinův headcanon, jenž interpretuje děj za hranice toho, co je nám řečeno, tak bych byl mnohem více uspokojen), ale nutno mu přiznat jisté béčkové kvality, spojené hlavně s jednou konkrétní vyhrocenou akční scénou. Žoldnéř je svým cynismem bližší Velkému Tichu, ale současně zvládá být zábavnější než béčkovej Django: Z této trojice je sice nejdelší, ale pocitově mi utekl nejlépe, díky dobře rozfázovanému ději i v něm vystupujícím 3 hlavním postavám, z nichž každá je skvěle zahraná a od sebe charakterově odlišitelná. Tony Musante hraje Mexikánce Paca, v němž se pod útlakem majitelů stříbrného dolu probudí třídní vědomí, a započne tak svou cestu vůdce revoluce. Není však natolik inteligentní a schopný ji vést, a tak sjedná partnerství s cynickým Polákem Kowalskym, kterého hraje Franco Nero a který mu v tom má pomoci, ačkoliv ten se chce na revolučním odhodlání jen napakovat. Tím jsou Pacovy ušlechtilé zájmy kompromitovány a na jeho charakteru se buduje konflikt hodnot, který později přechází mezi konflikt hodnot, jenž každá z postav zastává. Zde vidíme, že scénář má s čím pracovat. Proti jejich nejednotným snahám stojí záporák Ricciolo v podání Jacka Palance, jehož výsměšná servilnost, která je ve skutečnosti povyšováním, i jeho charakteristické křižování mu dodávají na povahové plasticitě, ačkoliv jeho postava nemá v příběhu tolik prostoru. Mnoho diváckého potěšení plyne rovněž z toho, jak dobře natočen Žoldnéř je: I dnes působí film dosti živě, dynamicky a nápaditě. Tarantino také prohlásil, že Corbucci byl jedním z režisérů, který stál na vrcholu tvorby cinematické akce (action-cinematic game), kterou označuje za tvorbu, jež je nejvíce cinematická (- V žádném jiném odvětví nebude tak strhující a podmanivá jako ve filmu! ...Snad jenom ve videohrách, které jsou na akci postaveny, což je dáno jejich mírou interaktivity, ale nutno uznat, že videoherní akce bývá čím dál tím více cinematicky estetizovaná). Toto postavení lze Corbuccimu přiznat hlavně díky tomuto filmu, který má skvělé akční sekvence navzdory tomu, že v nich absentuje explicitní násilí (k jehož vyobrazení se nejvíce uchýlil ve Velkém Tichu), což mi většinou zkazí dojem, protože mi to nepřijde přesvědčivé. Peckinpah se toho vůbec nebál a (nejen) proto mám tak rád jeho Divokou Bandu. Jelikož však Corbucci natočil Žoldnéře natolik dobře, tak ani nebije do očí, že filmaři nepoužili bullet hit squib (praktický pyrotechnický efekt výstřiku krve, jehož smyslem jest simulovat dojem zásahu kulkou, ačkoliv se ve filmech střílí slepýma). Mě třeba ona akční scéna s kulometem mitrailleuse v Djangovi příliš nestrhla, protože nepřátelé uměle popadali z koní, aniž by z kohokoliv vytryskla jen kapka krve, což stálo v rozporu se snahou nás přesvědčit, že je protagonista rozstřílel na maděru. Podobného failu se dopustil i Leone v Pro Hrst Dolarů. Corbuccimu se z toho ale povedlo vybruslit a nesnadno mi je rozpoznati, čím to jenom je: Snad vybalancováním kvalitativních aspektů, jimiž jsou záběrování, střih a praktické efekty výbuchů a kouře, které dalo spíše prominout tomu, že v přestřelkách chybí prskance krve. () (méně) (více)
Zpočátku jsem se bál, že to bude takový ten „tradiční“ western o dobrém pistolníkovi proti zlému pistolníkovi, ale čím více stopáže ubíhalo, uvědomoval jsem si, že tohle není jen tak obyčejného. Už jen ty hlavní postavy - jedna dokáže až neskutečně krutě vraždit své oponenty (nebo kohokoliv, kdo mu není sympatický), ale pořád se křižuje, i když jede kolem kostela, druhá je neskutečný snílek, blázen a fantasta, ale myslí věci upřímně, jen je potřeba, aby ho někdo krotil, nu a třetí je chladný mozek, který většinu věcí dovede předvídat dopředu, dokonale střílí, ale je dost na prachy a nedá si vzít sobecky vlastní pohodlíčko. A to celé zpočátku zarámované do „socialistického“ boje chudých proti bohatým, kde ale ani tato rovina není tak jednoznačná, protože i ti revolucionáři jsou zde vykresleni spíš jako šašci, a to v určité chvíli doslova. Navíc film nabízí mnohé druhé plány v záběru, místa, kde si divák musí věci domyslet, jak se staly (typicky příjezd Poláka na farmu dolujících bratrů a první záběr přes studnu), a také jemný humor (Chopin? To je ten chlápek z Chiuachity?). Navíc děj rychle odsýpá, každou chvíli je navrchu někdo jiný, každou chvíli se změní prostředí, ale vše do sebe ústrojně a logicky zapadá. Dojde dokonce na bombardování města (!), natočené vskutku realisticky. A k tomu navíc dokonalá Morriconeho hudba. která ve scéně souboje v aréně je naprosto dokonalá. ()
Galerie (63)
Zajímavosti (2)
- Tento film hned dvakrát citoval Quentin Tarantino ve svých dílech. Stejný hudební motiv od Ennia Morriconeho, jaký zazní v závěrečném souboji, použil ve filmu Kill Bill (2003), když se hlavní hrdinka prokopává ven z rakve. Trefu skrz karafiát v klopě a krev vyhrnuvší se z květu pak použil v Nespoutaném Djangovi (2012). (Pompeius)
- Polák koupí na začátku filmu kulomet Hotchkiss M1914 s 24ranými nábojovými pásky, poté používá pistoli Astra 400 v ráži 9 mm Bergmann-Bayard. (HectorHagman)
Reklama