Faunovo velmi pozdní odpoledne

Miluju tu stále ještě punkovou energii padesátnice Chytilové, schopnost vyhmátnout v pár nervních záběrech podstatu situace, náladu místa, vůni okamžiku; v duchu tleskám nemilosrdné ironii, která ale zároveň jaksi soucitně postihuje marnost lidského (nejen mužského) hemžení (na rozdíl od Chytilčiných porevolučních snímků, kde její vybraná jízlivost zdegenerovala už jen v hněvivé prskání jedu a komunální výsměch); jímá mě závrať nad olezlou krásou oprýskaných pražských zdí – přesně takhle si pamatuju Prahu sklonku bolševické éry. „Ještě jsem nic neudělal…“ (07.07.2013)

S filmy Věry Chytilové mám dlouhodobý problém - buď mi přijdou jako rádoby intelektuální hříčky nebo jako jednoduché morality pro nejširší masy a celkově mi přijde filmová tvorba režisérky taková afektovaná a jednoduše "chytilovská". Pouze dva filmy z její filmografie mě opravdu oslovily, a to je právě Faunovo velmi pozdní odpoledne a Šašek a královna. V tomhle snímku se zřetelně projevuje feminismus Chytilové, když si nepokrytě střílí z typicky mužského hrdiny - stárnoucího sukničkáře, hypochondra a slabocha. Jakkoli Chytilová nadsazuje, její pohled na opačné pohlaví nepostrádá půvab a sarkastický humor. Leoš Suchařípa se do hlavní role jednak typově hodí, jednak pochopil, že jde o jeho životní šanci, a tak ji beze zbytku využil. Celkový dojem: 80 %. (16.04.2009)

Velmi dobra sonda do zivota jednoho starnouciho proutnika. Role se vyborne ujal Leos Sucharipa. Typicky "pomatena" rezie Chytilove krasne dokresluje zmateny zivot hlavniho hrdiny. Jeho dialogy s kamaradem (Jiri Halek) jsou vyborne. Pestra paleta neokoukanych herecek te doby. Bohuzel, film ztraci tempo spolecne s hlavni postavou. (27.08.2014)

Užasný Leoš Suchařípa ve své životní roli. Však mu také postava lva salónů pohybujícího se v bludném kruhu svého stereotypního života poskytla opravdu hodně možností. Před nějakou dobou jsem viděl Truffautova muže, který miloval ženy, v němž také vystupuje milovník nepříliš zapadající do společenských norem. Truffout byl ke svému hrdinovi schovívavější, neboť ho nechal hned na začátku zemřít, zato Chytilová nechá fauna upadnout do jeho nejhorší noční můry. (11.11.2009)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)