Faunovo velmi pozdní odpoledne

Starnúci pracovník zahraničného obchodu rád zvádza mladé slečny. Veľmi jednoduchučký dej rozvinutý spojenou kreativitou režisérky a spoluscénaristky Ester Krumbachovej výrazne získal na kvalite práve nadstavbou. Či už ide o výtvarné riešenie záberov prírody, Prahy podfarbené hudbou s výraznou Stivínovou píšťalkou, alebo o tragikomické počínanie donjuana mierne za zenitom (nezabudnuteľný Leoš Suchařípa). Zánik a zúfalstvo osamenia utopené v odoznievajúcej vlne rozkoše sa vari nikde tak pekne nepodarilo ukázať. Okrem uvedeného ma nadchla i opilecká scéna v závere filmu, ktorá ozaj nemá chybu. Chytilová bola v 80. rokoch (a koncom 70.) v plnej forme a filmy z tohoto obdobia sú podľa mňa jej najsilnejším tvorivým obdobím. (28.10.2004)

Co myslíte? Zašukala si někdy i ta smrtka zubatá? Hnusná vychrtlá babice, s jejíž kosou zkřížil, v šermířském souboji na život a na smrt, Leoš Suchařípa svůj ztopořený penis. Jak já mu tenkrát, před těmi třiceti lety fandil! A počítal jeho zásahy - všechny ty oslintané kozičky a faunovým kordem propíchnuté klíny. Tereza, Monika, Vendulka, Alenka, Kateřina, Petra, Zdenička... Holky dajné i nepoddajné, upejpavé i rozhoďnožky, vyholené i s bobrem, s kůzlaty i bez... a vůkol voněl vřes. "Haúúú!" A hups na ni! Pravda, bylo mi tenkrát sladkých 18 let. Všechna ta tajemná zákoutí dívčích těl jsem teprve začínal dychtivě prozkoumávat. Faunovy životní prohry jsem neřešil, svoje vlastní v budoucnu neočekával. Sbíral jsem zrelé čerešně, ukryté pod blůzkou a na světě bylo tak krásně... Carpe diem! A to Faunovo velmi pozdní odpoledne jsem vnímal spíš jako erotickou show. Neměl jsem ani páru, u čeho se mi to vlastně topoří ego a odkrvuje mozek. U jak hnusného, depresivního a velice strašidelného filmu, natočeného vychrtlou babicí s kosou. R.I.P. Věra Chytilová. Ta baba uměla točit! (04.04.2014)

Film plný rozjímaní nad mužskou vášní, kterou jsou ženy. Rozhodně to není komedie, ale drama o muži, který cítí, že jeho dny se krátí. Režisérka V.Ch., se nechala slyšet, ale až později, že prý to těm mužům jako žena nandala a i ostatní ženy ve štábu se prý pyšnily jak se jim to podařilo. Takové nízkosti mě v době, kdy jsem film vydržel sledovat ani nenapadly. (25.07.2010)

Vtipný, ironický, možná až trochu krutý, ale velmi dobrý film, který rozhodně pobaví, ale stárnoucím mužům na dobré náladě nepřidá. Pokud byla Chytilová feministkou, tak oceňuji, že neváhala tepat i do řad ženstva. Chválím též režii, kameru a mistrné využití symboliky. Jako hold Věře Chytilové sem vkládám záznam jednoho mého snu, kde tato režisérka figuruje. - - - Sen o vúdú (v noci z 14. na 15. března 2014) - - -     Spolu s dalšími dvěma muži se ubírám k nějakému kostelu. Máme tam pomáhat při restaurování nějaké fresky. Freska se nachází na vnější stěně kostela, je veliká, má zhruba kruhový tvar a je opravdu dost zašlá. Provedena je ve stylu ikon a znázorňuje Ježíše Krista, který se shýbá k zemi a něco tam buď sází nebo trhá, případně něčemu žehná. Detaily nelze rozeznat. Fresku na její spodní straně zčásti obklopuje a zčásti do ní proniká zlatý ornament, který připomíná nějaké vúdúistické veve. Ten ale září jako nový a evidentně žádnou opravu nepotřebuje.      Přichází umělecká restaurátorka, která vypadá jako (nedávno zemřelá) filmová režisérka Věra Chytilová. Podává mi lahvičku s nějakou tekutinou a přikazuje mi, abych tou vodičkou potřel fresku a potom to nechal působit. Říkám, že nevím, jak to mám udělat, když freska je vysoko a není tu žádné lešení. Chytilová, o níž se říká, že bývala dost nervní a herce buzerovala, vybuchne a začne vykřikovat něco o mé naprosté neschopnosti. Prostě si s tím mám nějak poradit. „Tak chceš, aby ten čokl chcípnul, nebo ne?!“ S těmito slovy odchází.      Prohlížím si nádobku s kapalinou. Je to stejný typ lahvičky, v jakých se ve Vídni prodávaly vúdúistické vodičky importované z Haiti. Také nápis na etiketě je francouzský. Čtu tam něco jako EAU... LA MARINETTE... JÉ-ROUGE. Dívám se, jestli tam v souladu s předpisy někde nenajdu i českou popisku, a opravdu tam je: Určeno ke korekturám reality. Vyrobeno v Republice Haiti. Neužívat vnitřně. Chraňte před dětmi. Dovozce pro ČR Veronika Š.      Zamyslím se nad tím, jestli se Chytilová pro své zásluhy po smrti nestala prvním vúdúistickým loa české provenience. Jak by se toto božstvo asi jmenovalo? Odvozovalo by se ono jméno od slovesa attraper, prendre nebo saisir? Anebo to žabožrouti říkají ještě nějak jinak? To mi tedy, Ježíši, vysvětli. Místo Ježíše však slyším odněkud volat Chytilovou: „Nestůj tam jak tvrdé Y! V zakristii je žebřík! Tak si ho, sakra, přines a vylez na něj!“ Ptám se, jestli mám potřít i ten zlatý ornament. Odpověď: „No to si piš, že máš!“ (13.05.2023)

S filmy Věry Chytilové mám dlouhodobý problém - buď mi přijdou jako rádoby intelektuální hříčky nebo jako jednoduché morality pro nejširší masy a celkově mi přijde filmová tvorba režisérky taková afektovaná a jednoduše "chytilovská". Pouze dva filmy z její filmografie mě opravdu oslovily, a to je právě Faunovo velmi pozdní odpoledne a Šašek a královna. V tomhle snímku se zřetelně projevuje feminismus Chytilové, když si nepokrytě střílí z typicky mužského hrdiny - stárnoucího sukničkáře, hypochondra a slabocha. Jakkoli Chytilová nadsazuje, její pohled na opačné pohlaví nepostrádá půvab a sarkastický humor. Leoš Suchařípa se do hlavní role jednak typově hodí, jednak pochopil, že jde o jeho životní šanci, a tak ji beze zbytku využil. Celkový dojem: 80 %. (16.04.2009)