Kalamita

Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... (10.05.2008)

První hlavní role Bolka Polívky a jeho první spolupráce s Věrou Chytilovou pro mne znamená hrubě nedoceněný film. Překrásná atmosféra Jizerských hor a hlavně atmosféra nádraží tady dýchá každým pórem a pulsuje pod mistrovskou taktovkou Laca Décziho. Výkony herců tehdy ještě liberecké Ypsilonky jsou přímo excelentní a pohyblivou kameru Ivana Šlapety si děj přímo vyžaduje. Žádná velká moralita na které jsme u první dámy CS filmu zvyklí, ale bravurně sestříhaný obyčejný příběh mladého muže, který „ví co chce“. Tohle je pro mne Věra Chytilová a její nejlepší film. (03.05.2008)

,,Nesmíme mluvit, nebo se udusíme!" V prvním plánu lze Kalamitu brát čistě jako slušnou oddechovou komedii: syn strojvůdce horské služby zanechal studií, aby navázal na rodinnou tradici a stal se úspěšným železničářem; je to ale velký smolař, takže na každém kroku se nám dostává do různých (často komických) malérů a kalamitních případů, které se stupňují až po závěrečné ocitnutí se s posádkou pasažérů v opravdové, sněhové kalamitě... Nicméně od počátku se nám odvíjí vnitřní boj poctivého hrdiny s okolitým světem plného protekce, úplatkářství a pošramocených lidských vztahů. V této rovině již není pouze příběhem železničářství v 80.letech, ale i satirickou kritikou společnosti.                                                         Tolik krásných figurek, z velké části v zajímavém podání tváří tehdy ne moc známých a neokoukaných: od nevěrné přimářky Jany Synkové, záletní sympatické průvodčí Jaroslavy Kretschmerové, až po moudrhého učitele Zdeňka Svěráka, který nepřímo vstupuje do života Honzy několikrát od prvního příchodu do práce až po osudovou kalamitu ve vlaku. Díky komickému nadhledu je snesitelný i komunistický stranník Václav Švorc v roli kategorického soudruha náčelníka stanice. Tyto a mnohé další postavy všech generací jsou odrazem lidí kolem nás, vytvářejí spolu jeden celek svět plný různých nedorozumění a kalamit, náhody je spojují, zapájejí do vztahů a některé z nich osud sejme i do osudového okamžiku hraniční situace. Nikdo z nás neví, kdy, s kým a v jaké situaci se náhle může ocitnout a do jaké míry nepokoje bude reagovat. Závěrečných 20 minut v ocitnutí se ve vlaku vříceném do sněhové kalamity všechno vrcholí, není nouze ani o napětí, humor, až překvapivě na rok vzniku ani o otevřenou satiru.                                                                                                            Za mě jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové. Ta dáma jako režisérka byla velice svérázní a kontroverzní, nicméně její obohacení čs. kinematografie jejími filmy ze 70.–80. let stojí opravdu za to! Závěr dá se charakterizovat jako existencialismus v humorné podobě. Tedy slovy Bronislava Poloczka, ,,Všude dobře, v hospodě nejlíp", žejo? ;-). Speciálně bych ještě vyzdvihl zajímavou jazzovou hudbu se sólem Laca Decziho na trubku, který si mimo jiné zahrál menší roli strojmistra - trumpetisty Doudy. 90% (03.02.2018)

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 % (03.01.2021)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)