Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)

DÍLO PSYCHOPATA - Nevim, jestli Chytilová tenkrát ujížděla na LSD nebo je prostě magor od přírody, ale tenhle film je něco strašnýho. Šílená kamera, šílenej střih, šílená hudba, šílený dialogy a scénář prakticky neexistuje. Ale lidem se to zřejmě líbí, jak je vidět podle hodnocení. Já ale nechápu, co se komu na tomhle může líbit. Pobavil mě snad akorát Jiří Kodet a některý jeho hlášky a pak docela pěkně vypadaly některý záběry (např. západ slunce mezi panelákama), ale to jsou asi veškerý pozitiva na filmu. Pro mě je tohle naprostá sračka a klidně to mohlo zustat dál zamčený někde v trezoru... (11.01.2007)

Kakofonická free jazzová opera o výstavbě Jižního města. Svého času byla Chytilová skutečná visionářka. PANELSTORY tématizuje život v tehdejším československu, od panikařících žen v domácnosti, skrz liknavé dělníky, odpudivé autority, mladistvé a vše kontruje pohledem zmateného vesnického starce, který přijel navštívit rodinu. Rozestavěné sídliště, kde se lidé tlačí ve frontě na tři jediné telefonní budky a s kočárky si to štrádují přes kopce písku a rozbahnělé cesty, má pak evidentně znázorňovat ekl tehdejšího režimu. Netřeba se tedy divit, že snímek skončil okamžitě po premiéře pod tvrdě přivřenou pokličkou. (03.02.2017)

Mistrná satira velké režisérky, před níž pokorně skládám svůj nejhlubší hold. Měl jsem vždy filmy Věry Chytilové rád a líbily se mi, po zhlédnutí jedinečné Panelstory (už jen ten dokonalý titul!) mám ale pocit, že jsem v ní našel spřízněnou duši a považuji se odteď za jejího bezmezného obdivovatele. Ačkoli mi intuice říká, že chování většiny postav v tomto filmu je řekněme... lidsky pochopitelné, osobně nemám problém prohlásit, že pro ně nenacházím nic než bezcitný výsměch, a královsky jsem se u tohoto filmu bavil. Tohle by klidně mohl být oblíbený film všech misantropů. Tak nesmiřitelnou kritiku lidské pokleslosti jsem snad viděl jen ve Formanově snímku Hoří, má panenko, a moc se vlastně nedivím, že Panelstory vůbec nereprízují v televizi, protože by tento skvost působil jako pěst na oko mezi všema těma normalizačníma sračkama, kterejma české obrazovky dodnes přetékají, a plebs by to stejně nepochopil - obzvlášť ten, kterej dodnes v paneláku žije, a že jich teda není vůbec málo. Och, nikdy nepřestanu být Prozřetelnosti dost vděčný za to, že že já jsem nikdy v paneláku žít nemusel. (19.11.2012)

Tak takto by atmosféru nášho normalizačného urbanizmu nezachytili ani ruskí konštruktivisti, ani Jacques Tati. Lepšie povedané, Panelstory mi pripomína oba prístupy, akýsi dokumentačný a ten komediálny. Bohužiaľ ma repetetívnosť výborných detailov časom začala nudiť a to najmä absenciou silnejších príbehov, ktoré by sa mohli aj výraznejšie pretnúť a nebyť iba samostatnými vydarenými scénkami. Pri štátniciach, kde som spracoval otázku našej výstavby od 50tych rokov po koniec 80tych sa rozprúdila diskusia aj o panelovej výstavbe a verte, že to takto nevyzeralo iba vo východnom bloku, podobné problémy s absolútnou premenou charakteru krajiny mali napríklad aj Francúzi, ktorí museli podobné králikárne stavať pre národnostné menšiny a sociálne slabších občanov. 70%. (10.02.2014)