Sedmikrásky

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější. (31.01.2009)

Jestli jsem to dobře pochopil, tak kdo si u filmu dovolí říct „škoda jídla“, tak schvaluje zlo válek. Už z tohoto paradoxu je vidět, že Chytilová sama neměla jasno, co chce říct a proti komu/čemu brojí (protože film má vlastně dva konce), hlavně když to bude co nejvíce artové po všech stránkách, klidně bez účelu a vnitřního smyslu. Dívat se na tohle dá jen chvíli - nikam se to nevyvíjí, nic to neříká, ani vnitřně to nikam nepostupuje, jen se dokumentuje jedna situace za druhou a řadí se k sobě bez ladu a skladu. Když vezmu jen čistě divácký pocit, nedalo mi to nic umělecky, poeticky, atmosférou, sdělením, nic. (11.07.2019)

Věra Chytilová natočila v roku 1966 snímok "Sedmokrásky". Idioti ktorí sa tvária ako všeznalí intelektuáli ho označujú ako experimentálnu komédiu reflektujúcu absurdné pomery v socialistickom Československu. Keci. Je to obyčajná primitívnosť, ktorá sa zrodila v chorom mozgu zakysnutej feministickej račkujúcej čúzi. Vôbec sa nečudujem tomu, že takáto nehorázna sračka skončila v trezore, kde bola zavretá až do roku 1989. Skôr ma udivuje to, že bláznivú Chytilovú nezavreli na doživotie do ústavu psychicky narušených pacientov. Jej filmy a predovšetkým ona sama je obyčajný odpad! (24.12.2019)

Nesnášíš to, ale miluješ to. Nechápeš to, ale jedeš v tom s nima.... Takto by se dala laicky popsat legendární sociálně-politicko-kritická satira Sedmikrásky, jež pojednává o excesech dvou nerozlučných dívek, Marie a Marie - obě jsou zkažené a rádi hrají hru "Vadí, nevadí?". Jenže jde o snímek, který je interpretačně otevřený, a dodnes mnozí polemizují nad tím, o čem vlastně je.... Jde o ódu na anarcho-feminismus, experiment zkoumající hranice avantgardního filmu, nebo jen rafinovaně groteskní 'two-women-show'? Jedni zase budou Sedmikrásky vnímat jako šílenou exhibici o morálce, druzí pak jako podobenství jež je oslavou nespoutanosti ženství. Tím vším Sedmikrásky jsou, a zároveň nejsou... Věra Chytilová se zde totiž pokouší zbořit mýtus o něžném pohlaví tím, že boří narativní, formální i stylistické konvence filmového média, čímž divákovi servíruje filmový pokrm, který mu buď zachutná a bude jej milovat, anebo mu nezachutná a bude jej nenávidět. Nic mezi tím, nic pro diváky bez nadhledu. To vše a nejen to dělá ze Sedmikrásek nadčasový prototyp emancipačního filmu a nedocenitelný klenot nejen v rámci české nové vlny.... Zkrátka, jeden z mála filmů, kterej je tak cursed, až je prostě skvělej - k tomu všemu ještě věnován všem, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem. Takže jestliže Věra Chytilová neměla při natáčení týhle provokativní pseudo-intelektuální frašky permanentní halušky, tak pěkně šmelí. (06.06.2022)

Chytilová se s ničím nepárala a v uvolněné atmosféře šedesátých let stvořila Sedmikrásky, dílo komplexní, báječně inovativní a barvité. Feministicky orientovaná kinematografie pro mě není zrovna lákadlo, ale tato forma individuality a rebelantství, jakou režisérka svým hrdinkám vnukla, je kouzelná. Míchanice montáží, vizuálních triků a všelijakých experimentů jakoby přímo brojila proti zpátečnickým zatuchlým socialistickým konvencím. Volně propojené scény čistě "ženského" blbnutí a manipulace různými důvěřivými gentlemany lze zase označit za kopanec do rozkroku všem těm maskulinním papalášům, co při natáčení kritizovali nedostatek třídní uvědomělosti. Pak už zbývalo nechat slečinky pošlapat honosné plody práce a oheň je na střeše. Pětiletá odmlka, jakou svého času zakusil i Jan Menzel, budiž dokonalým příkladem, jak se za komančů trestal pokrok. (15.10.2011)