Sedmikrásky

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Film Sedmikrásky je velice provokativní záležitost, která je plná barev, podmanivých obrazů, nečekaných skoků v ději (pokud zde vůbec nějaký je), přičemž tomu všemu vévodí dvě naprosto zkažená děvčata, jejichž konání a jednání s jinými lidmi je velmi kontroverzní. V rámci vizuální stylizace je tento snímek hodně nápaditý, o tom žádná. Ale mně osobně vadily obě hlavní představitelky - chápu, že měly být zkažené, ale vedle toho byly dosti otravné (v tom špatném slova smyslu) a mluvily jako (trochu přisprostlá) děvčata z prvního stupně (což mě fakt iritovalo). Ale téměř závěrečná scéna, ve které obě dívky naprosto zničí hostinu a poté se houpou na lustru, byla velice dobře natočená a nezapomenutulná. Zkrátka film, u kterého jsem si už u úvodní scény říkal, že to nebude pro mě to pravé ořechové - a moc jsem se nespletl. (29.04.2013)

Spojení Věra Chytilová+ Ester Krumbachová funguje bezchybně. Výpověď o společnosti tak dokonalá, že soudruzi uváděli tenhle film jako příklad absolutního úpadku filmového umění. Skončil na úplném dně normalizačního trezoru. Že je všechno zkažené se do budování socialistické společnosti nehodilo. Dadaistické vložky ala Tristan Tzara ( a nůžky střihají a střihají) lze totiž vykládat různě. Směřování k absolutnímu nihilismu a zkáze soudruzi prostě nevydýchali. I když se pokusím vše zničit, ještě to neznamená, že automaticky vstane Fénix z popela. A opravdu, nevstal... (01.04.2011)

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější. (31.01.2009)

(1001) Říkám si, jestli je možné, že je něco zároveň nenávistné i potřebné. Zřejmě ano, pokud je původcem myslící a reflektující umělec. V pubertě mi daly Sedmikrásky hodně zabrat, než jsem se dobrala ke zjištění, že všichni lidé nejsou stejní, což mě s tímto filmem usmířilo. Nebudu mu vyčítat, o čem není, ale budu se snažit všímat, o čem všem je. (08.05.2015)