Ong-bak

Kterak chudý venkovský chlapec štěstí nabyl a padouchovi s elektrolarynxem hubu rozbil. Ten film je jako dálkové letadlo: dlouho se rozjíždí, ale tím déle následně letí ve výšinách (takřka) nebeských. Pitomoučká story nejspíš přicestovala strojem času z dob dávno minulých, ale jestli patříte k lidem, jež do sebe hustili akční mlátičky nitrožilně, příjemně si zavzpomínáte. Bojové scény jsou zde přirozeně o několik tříd lepší. Zlámanými kostmi syrovější, svou choreografií přitom vtipnější a ujetější. Hlavní zásada: musí to vypadat dobře. Takže Tony Jaa v jedné neskutečné akční pasáži přeskočí bublinky vyfoukávané malými dětmi, proskočí smotaným ostnatým drátem, udělá roznožku nad několika kopími, podklouzne pod autem příliš vysokým pro přeskočení… plus spousta dalších pro efekt přidaných výstředností (ano, mohl to oběhnout), při kterých by si netrénovaný smrtelník minimálně něco natrhl. To vše často ve zpomaleném a několikrát opakovaném záběru a bez patrné výpomoci digitálními triky (maximálně nějaká ta lana). Ve všech ohledech poctivá, neošizená fyzická práce, při které byl mozek zapojován pouze minimálně a stejně často jej nejspíš budete zapojovat vy. V rámci vlastního duševního zdraví a filmového zážitku vám tak doporučuji učinit. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Marius, Hogun, Silverluv, Mr.Floyd (01.08.2008)

Tony Jaa a jeho kámoši kaskadéři zde jasně ukazují, jak má vypadat bojové umění před kamerou a co to je opravdová kvalita bojových scén. Předvádí vše a natvrdo a v takovém podání, že se divákovi tají dech. Žádné triky, žádné dráty, vše jen co je v lidských silách a přesto natolik úžasné a perfektní, že se filmu v tomto ohledu nemůžou skoro žádné akční filmy rovnat, vyjma filmů Bruce Leeho, kterým Tony dle mého svojí stejnou neskutečnou precizností skládá úctu. Tady jasně vidíme, že kdo umí, umí a i oko běžného diváka nezasvěceného do bojových umění a sportů to pozná. Kdo neumí, neměl by takové scény točit a hrát, protože je to ve srovnání s tím, co tady Tony předvedl prostě trapné ... A tím myslím celou tu řadu matrixovských a bournovských soubojů, které se již desetiletí ve filmech objevují ... Film se nedá posuzovat z jiného hlediska. Děj je jednoduchý, stejně jako je jednoduchý děj horroru. Dnešní horror má obsahovat gore, napětí, lekačky, násilí, šokující konec ... Bojový film má obsahovat dechberoucí bojové scény a ty "Ong Bak" obsahuje. Nic víc bych v tom zbytečně nehledal. Je to jako byste chtěli od porna, aby mělo příběh, děj a propracované povahy postav ... (23.01.2008)

Svěží východní akce, okořeněná řádně brutálními souboji. Tony Jaa si rozhodně zaslouží uznání, neboť jeho fyzický výkon je jedním slovem fantastický. Absence digitálních efektů je jednoznačně ku prospěchu. Jen děj by mohl být o něco hutnější. Tak naivní a hloupý příběh se totiž skutečně jen tak nevidí. Fakt, že se tvůrci soustředili především na drsné rvačky, je nepopiratelný. Děj zde funguje jen jakési druhé housle. Spousta scén je však až otravně natahovaných a tak v některých částech film až nebezpečně nudí. Výslednou údernost však podtrhuje přece jen solidní atmosféra, poctivé kicky a nějaké ty typicky orientální honičky. Občasný lehký zmatek ve střihu se dá vzhledem k zemi výroby zcela bez problémů akceptovat. (04.09.2006)

Nějakej thajskej Pepik se vydá do víru velkoměsta hledat uraženou hlavu místního uraženého božstva (nedám úrodu, dokud mi nevrátíte hlavu) a jeho peripetie v metropoli. Tolik chabý scénář. Ovšem! Onen Pepik je pekelně namakaná bojová mašinka, což ukáže všem nespočetným záporákům. A jízda je to veliká, protože jeho schopnost nakopat (nejen) prdel komukoli a kdykoli je nevídaná. Milovníci bojových umění mohou přidat až libovolný počet hvězd. (18.06.2013)

Tak pod slovním spojením Made in Thailand už se neskrývají jenom boty a trička pochybné kvality, ale i filmy. Nevím jak vypadjí ty ostatní, ale soudě podle tohoto, tak kinematografie je v Thajsku pravým opakem textilního průmyslu. I když mi vrtá hlavou, co je na Ong-Bak tak vyjímečného. Příběh o chudém vesnickém klukovi, který se vydává do velkého světa Bangkoku, aby našel ztracený posvátný artefakt, není nijak objevný ani pro domácího diváka, který něco podobného zná z normálních pohádek. To co dělá Ong-Bak tak vyjímečným je forma, která sice obsah přebíjí snad ve všech směrech, ale na druhou stranu jej neubíjí úplně a nechává mu jistý prostor. Oboje se vzájemně podřizuje druhému, takže vzniklá symbióza nikoho neurazí. Hledat mouchy na formě se asi nevyplatí. Choreografie akčních scén je našlapaná a divákovi nezbývá nic jiného než tiše zírat. Přesto však musí přijmout jistá pravidla hry, která film vytyčí. A tím nejdůležitějším je neustálé opakování zpomalených záběrů, pouze z jiného kamerového úhlu. Opakování je sice matka moudrosi (prý i posmoderny), ale od diváka to chce trošku shovívavé trpělivosti. Ale jenom o kopancích akce není. Viděl jsem mnoho (ale opravdu mnoho) honiček na všem možném, od aut přes kola až po lodě. Ale ještě nikdy jsem neviděl honičku tříkolových rikší. Originální nápad (na můj vkus určitě), ale jeho inspirace leží někde jinde. Za mořem u hamburgerového národa. Zpomalování a zrychlování záběrů má v popisu práce Tony Scott. Inspirace jeho filmy je zde viditelná dost zřetelně. A film sám to nepopírá, když se v jedné scéně na dveřích objeví plakát ke Scottově akčnímu thrilleru Spy Game . Díky tomuto děkovnému aktu před filmem smekám a uznávám, že se jedná pouze o inspiraci a ne vykrádání. Ong-Bak rozhodně není na škodu shlédnout. Pro diváka, který se o výchoasijskou kinematografii nezajímá nijak aktivně (třeba já), je Ong-Bak hodně příjemným překvapením a velmi zajímavým zpestřením jinak v poslední době příšerného jídelního lístku, předkládaného hamburgerovým národem. (13.04.2005)