Utajený

90% ako vyšitých. Mrazivé, úderné. Haneke dokonale ovláda prácu s divákom a presne vie, kedy pribrzdiť a kedy šokovať. Tak trochu mi to pripomenulo Lyncha - nejde ani tak o príbeh ako o pocity, ktoré film vyvoláva. Zápletka je nadhodená a je a divákovi, čo s ňou urobí... A aby som nezabudol, Juliette bola, samozrejme, skvelá... (13.03.2007)

Daniel Auteil, Juliette Binoche či Annie Girardot v režii dnes ve Francii docela ceněného Michaela Hanekeho. Jde však spíše o uměleckou masturbaci, jinak se to nedá nazvat, protože hlavní myšlenka je ne sice zcela prázdná, ale slabá na to, aby nesla celý spektákl podivných náhod, sledování, videokazet, pocitů a rozhovorů a odkrývání mysli. (16.03.2012)

Začalo to dobře, motivů jsem nalezl hned několik a těšil jsem se na pointu. Bohužel kolem poloviny začal děj přešlapovat na místě a z dalších nekonečných záběrů jsem dál získával dojem, že Haneke snad jako neví, jak z té šlamastyky ven. A závěr v podstatě nebyl, minutový záběr na studenty vycházející ze školy a titulky? Chápu smysl otevřeného konce, ale tady jsem měl spíše dojem, že bude následovat druhý díl. Pro mě zůstalo mnoho nezodpovězeno. Je to obrovská škoda, mohl z toho být daleko lepší výsledek, neboť Daniel Auteuil podal perfektní výkon. (29.12.2011)

Rozleptává víc pocit viny, či touha po odplatě? Stojí za zemětřesením středostavovského klidu někdo zvenčí prahnoucí po zadostiučinění, nebo je narušitel dokonce uvnitř? Má vůbec smysl si takové otázky klást, nebo je lepší stát se Hanekeho voyeurskou marionetou? Zatímco normálně bývám moucha, které mistr uchopí křídla mezi ukazováček a palec a udělá škub, v Caché mě jen tak nechal bzučet v zavařovací sklenici s možností pozorovat osobitou manýru komorní narace, statických záběrů a hrátek s interpretacemi. Samozřejmě, spousta lidí ten výhled přes sklo ocení, ale já bych byl radši bez těch křídel.. P.S.: „No animals were harmed in the making of this film (except one rooster)…“ (17.04.2014)

Vynikající psychologické drama, skvěle zahrané a napínavé doufám nejen pro ty, kteří nemusí mít vše polopatisticky podané jak na zlatém podnose. Neřekl bych, že jde o "divácky náročnější intošinu", děj je vyprávěn srozumitelně, bez matoucích momentů a hluchých míst, s jednou brutálně překvapivou scénou, kdy divákovi spadne čelist. I vyjádření se autora k složité rasové problematice dnešní Francie je z filmu trochu cítit (scéna s černochem na kole, problém alžírských imigrantů). A překvapivě otevřený konec, s dlouhým záběrem na diskuzi Majidova syna s Pierrotem, pak přímo vybízí k několika výkladům a přestože se někdo může cítit, že byl o něco ochuzen, já se zlobit nebudu. Ta nedořečenost je totiž někdy tak sexy :o) PS: Při několikaminutovém zjevení se legendy francouzského filmu Annie Girardot jsem zamáčkl nostalgickou slzu. (29.06.2006)