Dracula

Klasická film se střetává s kurzem postmoderního filmu v relativně věrném zadaptování stavebního bloku hororového žánru (příběhová linie), ale svérázném, silně stylizovaném (barokním), temném a expresivním v ryze filmovém vyjádření, které se nebezpečně blíží definici (audio)vizuálního obžerství. Jinými slovy: Coppola opětovně dokazuje světu rozpětí své manýristické "sečtělosti", nicméně mu uniká smysl tradiční poučky, že méně mnohdy znamená více. (19.01.2009)

Vizuální stránka filmu je úchvatná. Coppola si pohrává se stíny, kulisami, kamerou, nasvícením, jednou stříhá rychleji, jednou zase dává důraz na pomalé snímání detailů. Tohle všechno dělá výsledný dojem z filmu kladný. Režisér má tenhle film pevně v rukou a jeho silně invenční styl režie a silná vizuální stylizace filmu je hlavní deviza. To však nic nemění na tom, že jak už to u Coppolových filmů bývá, nudil jsem se. (16.03.2005)

"Pitvať ju nechcem. Iba jej musím odrezať hlavu a vyrezať srdce." Úchvatné a omračujúce. To boli prvé slová, ktoré mi napadli pri sledovaní tohto úžasného retra za fajnových 40 miliónov. Coppola sa drží Stokerovej knižnej predlohy pietne, takmer akoby adaptoval Bibliu. Nezabúda sa pridržiavať pôsobivých historických reálií (Drakulov príbeh je inšpirovaný kedysi skutočne žijúcim Vladom Tepešom alias Narážačom alias Nabodávačom - rumunským vladárom, milovaným i obávaným, ktorý sem-tam rád obedoval uprostred smrteľného stonania na koly nabodnutých vojnových zajatcov). Zároveň Coppola nenechá ukrivdených ani fanúšikov „obyčajných“ hororov a ponúkne im plné hrste atmosféry, násilia, sexu a gotiky. Upíri nepatria k mojim žánrovým favoritom (tu by som skôr upriamil pozornosť na Mary Shelley, ktorú mal Coppola podobne, ako Draculu, tiež ultimátne sfilmovať, nakoniec sa však uspokojil s produkciou a réžiu prenechal Kennethovi Branaghovi). Napriek tomu dávam pred týmto filmom dole klobúk. Ak na tom budete podobne, odporúčam komiksovú novelu Dracula: Skutočný denník Jonathana Harkera od Radima Kočandrlea z r. 2005, líčiacu podľa mňa najpôsobivejšiu časť románu. (08.12.2007)

Příliš načančané a nekompatkní. Zatímco takový Tim Burton by se soustředil na jednu hlavní linií a snažil by k ní vybudovat a udržet adekvátní atmosféru, Coppola přebíhá od jedné odbočky ke druhé a každou se snaží nějak zvlášť naaranžovat. Ani působivosti charakteru samotného hraběte Drákuly to přebíhání mezi podobami děsivého starce a vlasatého kavalíra, který s barevnými brýlemi na nose nabaluje dámy na ulici nesvědčí (ehm, proměňuje se ještě ve vlka, netopýra a zelenou mlhu) a i to citové přelétání přítomných dam by zasloužilo lépe vypodložit . V úchvatném audiovizuálním podání se Coppola nezapře, nicméně i zde bych mu vytknul ne úplně hladké pronikaní filmařského popu do "poctivého" starosvětského kulisového základu (přemíra provařených hereckých tváří rovněž nepomáhá), které občas zavání banalizací a podřizování se vkusu popcornového publika (netvrdím, že o tohle se Coppola doopravdy snažil). Drákula je filmem velkých parametrů, ale velkým filmem - narozdíl od jiných Mistrových děl - není. (27.11.2008)

Co to sakra bylo? Tahle verze Draculova příběhu (ať si je své předloze sebevěrnější) mě zanechala zcela chladným, dokonce až otráveným. Oldman vystřídá několik podob, od starce až po vlkodlakoupíra, ale jeho Hrabě mi přišel moc extravagantní, tak nějak mi vůbec nesednul (nejspíš už jen samotnou Garyho dobráckou tváří). Ostatní charaktery byly podivně disfunkční jakbysmet. A celkově, nenapadá mě na účet Coppolova Draculy jedno jediné pozitivum. Pryč s tím. (18.07.2010)