Cesta - portrét Věry Chytilové

Po portrétu ve Zlatých šedesátých byla Cesta akčnější - střídání prostředí, převážně místností v domě Věry Chytilové. Ale stejně celek působil stylizovaně - okaté hraní s jablkem,ukazování cen, přemýšlení nad tím, jestli si VCH neměla vzít tmavé brýle... Zajímavé bylo, jak se VCH při tom všem filozofování dokázala sama dostat do patetické nálady. A nepochopil jsem střihy podkreslené zvukem škrábání ledu, který v jedné scéně VCH odstraňovala na zahradě, možná to byl umělecký záměr. (01.02.2009)

Svěrným prvkem CESTY je pouze - a výlučně - Chytilové osobnost. Dlouhé monologové scény, prostříhávané průhledy do současnosti, do rodiny i do dnešního režisérčina partnerského vztahu naznačují skutečnou složitost osobnosti této temperamentní a obtížně předvídatelné ženy. Charakteristické "r" nám spolusděluje zřejmě většinu režisérčiných životních mezníků i karambolů. Hluchá místa, konstatovaná většinou předpisatelů, jsou nesporná, převažuje je však podle mého názoru prvek, zmiňovaný již v úvodu této poznámky: režisérčina stále tvůrčí osobnost. (14.07.2010)

Dobře natočený profil jedné z nejlepších režisérských osobností české kinematografie dokonale odhaluje režisérku samtotnou a její život. Můsím podotknout, že daný dokument mi vykreslil Chytilovou v trochu lepším světle její osobnosti, než jsem se doposud domníval. Také ale mohl trochu detailněji se zabývat filmografií, byla zde vylíčena opravdu stroze... 85% (31.01.2009)

Dvaapadesátiminutový dokument se zabývá „první dámou českého filmu“, Věrou Chytilovou. Dnes již starší dáma v letech, jejímž posledním filmem zůstává zatím kritikou i diváky zcela odmítavě přijaté Vyhnání z ráje, dnes učí na FAMU mladé filmaře. Dokument se nese v duchu osobní zpovědi, takže kamera autorku provází především v domácnosti u všech možných činností, během nichž odpovídá na otázky a snaží se zamýšlet nad dávnými i nedávnými vzpomínkami. Chytilové monology do kamery jsou střídány se záběry z jejích starých filmů, rodinného archivu a normálního života (procházky se psem, vaření, diskuze se synem, scény ze školy). Chytilová nešetří charakteristickým jízlivým humorem a pokud se vyjadřuje k dávno promlčeným nebo obecně probíraným věcem, je skutečně vtipná, trefně úderná a místy i skutečně osobní a otevřená (debata o funkci rodiny). Jenže čím více se její vzpomínky blíží současnosti, stává se cynickou starou ženou, která si neumí udržet odstup a i když se snaží tvrdit, že na názor kritiků a diváků kašle, je cítit, jak je na obě strany ohledně posledního filmu stále namíchnutá a jakmile začne film chválit, zatímco mezi detaily její tváře sledujeme záběry z evidentně velmi špatného Vyhnání z ráje, neubránil jsem se otázce, zda Blažević skutečně Chytilovou tak obdivuje, že není schopná vidět ten evidentní kontrast. A i když v závěru režisérka dává najevo, že by se za kameru určitě ráda vrátila, bude pro všechny lepší, pokud zůstane doma a objektivem videokamery se bude věnovat pouze svým příbuzným. (23.07.2004)

Obvykle děj filmu v komentáři nepopisuju, ale potřebuju si vyjasnit, co jsem se vlastně dozvěděl o Věře Chytilové. Že milovala film, že milovala svého manžela, že milovala své děti, že v době natáčení prožívala tvůrčí krizi, že byla údajně povznesená nad světskou slávu, že na prvním místě figurovala v žebříčku jejích hodnot rodina, že v dětství propadla víře, že se neštítila ničeho v zájmu tvorby… Nebylo toho úplně málo. Ale nebylo toho pro mě dost. (30.06.2023)