Světla páteční noci

Uplakaná nuda. Spousta nakousaných témat, kdy je ale rozvedeno snad jen to, jak je vyvíjený tlak na středoškolské hráče a jejich trenera. Jinak je ale mrtě moc podobných filmů podle "skutečných" událostí, které mají nějaký zajímavý děj. No a sportovní stránka filmu? Spousta střihů a nesmyslů. Takže se ve filmu může dít cokoliv, co se řekne, protože to stejně nikdo neodkáže zobrazit. (07.05.2012)

Americká vášeň pro šišatý fotbal sice nikdy nebude mým primitivním myšlením zcela pochopena, nicméně není nezábavné sledovat výkvět středoškolské inteligence, kterak zvesela ignoruje fair-play a smysl sportu vidí v nadšeném mrzačení soupeře. Bergovi se přitom skvěle podařilo vykreslit tvrdost a brutalitu tohoto nesmyslného sportu, ale stmelování týmu z hráčů, kteří mají svoje osobní problémy už bylo k vidění několikrát v nesrovnatelně lepším provedení. (07.02.2012)

Berg je Bůh a nedivím se, že mě to baví neustále opakovat. Jen málo režisérů dokáže vyjadřovat emoce i přes silnou vrstvu klišé a tak láskyplně se rochnit v patosu jako právě Berg, který se prostě narodil k tomu, aby točil videoklipové akční nářezy. Natočit sportovní drama o americkém fotbalu tak, aby bavilo i člověka, který nezná pravidla, nezajímá se o nějaké maníky z Texasu a nadevše uznává starý dobrý evropský "soccer", to chce kumšt a Berg mě během téhle takřka dvouhodinové jízdy napříč státní fotbalovou ligou opět přesvědčil, že je v něm mnohem víc, než si většina lidí myslí. Smekám, tleskám a jdu si pustit seriál. Jestli je minimálně z poloviny vydařený jako film, asi začnu zámořskou NFL bedlivě sledovat. (18.08.2008)

Kašlu na společenské konvence a zvedám na pět hvězdiček. Jasně že je scénář sestaven hlavně ze sportovních klišé, ale jeden z nejméně doceněných režisérů současnosti Peter Berg z něj vymlátil jak spoustu emocí a drásavý pocit, že z amerického maloměsta prostě musíš utéct, nebo tě v něm místní burani zadusí, ale tuhle průhlednou story hlavně opepřil dkonalým vizuálním zpracováním. Když kytary vybrušují vaši repro soustavu, až se třese i její poslední šroubek, když Billy Bob Thornton pořvává na hučícím stadiónu na své svěřence a dokonalá směska zpomalených záběrů a brutálních nárazů vás přenese přímo na hranicic třiceti yardů, musíte připustit, že v panu Bergovi tkví něco velkého. Berg je ro mě nejlepší klipař postfincherovské éry - jeho nový projekt budu vyhlížet s nadějemi na nalezní režijního génia pro 21. století. (20.07.2005)

Co to jako mělo být? To jako že kdo nehraje amer. fotbal, tak je v Americe hovno? Vůbec bych se nedivil, oni jsou na to blbí dost. Mají pokřivené hodnoty. Myslí si, že jsou to moderní hrdinové. Ale co je to za hrdiny, když si žijou v přepychu a můžou si dovolit se takhle stupidně bavit? Co by asi tak dělali v Africe? Strkali by si klacík do nezhojenejch ran? Tenhle film nebyl o herectví, byl o hraní. O hraní americkýho fotbalu, o kterým většina lidí z Evropy nemá moc potuchy, o co tam jde. Z tohohle filmu to nepochopíte. B. B. Thornton tam snad taky ani nehrál, protože kamera byla tak často střihlá do jinýho záběru, že ani nemohl herectví ukázat. Kamera byla celou dobu hodně dynamická a děj se taky tvářil tak, aby to vypadalo, že se tam POŘÁD něco děje. Na mě to působilo spíš jako dvě hodiny vysokoškolské matematiky v kuse s páprdou ve zvonovejch gatích s pukama, flanelovou košilí, brejlema jak popelníkama a nepochopitelnou látkou a vy ho musíte sledovat najetej ve špatným tripu roztěkanýma očima přes pravítko nebo s křídou na sítnici. Prostě nuda, žádné napětí. Bylo mi to fuk. A říkal jsem si, že ti červení ve finále hráli líp (hráli líp = byli brutálnější = bylo to zábavnější). A jestli těm bylo 17 let, tak já jsem andělem všehomíra. (13.11.2007)