In nomine Patris

Nemůžu uvěřit, že tenhle skvělý televizní film natočil Jaromír Polišenský, režisér ubohostí Ordinace, Přístav, Cesty domů atd. Tohle je po filmařské stránce výborně odvedeno. A nejen po filmařské, i scénář se až na nějaké vyjímky drží přesně podle skutečnosti. Herecké výkony parádní, všichni odvádí skvělou práci a postavy hrají velmi přesvědčivě. Hudební podklad mě kolikrát vyrazil dech - zejména nadpozemské chorály, které zaznívaly při výsleších kněze Toufara. Dobově také přesné, ať už natáčení v ateliérech nebo v reáliích. Celkově to na mě působilo kouzlem inscenací, které se dříve běžně takhle natáčely a dnes už prakticky nevznikají. A znovu si můžu zanadávat na ty svině komoušský, ti mohli v 50. létech naprosto všechno a mohli sprovodit ze světa každého, kdo se jim jen trochu znelíbil, nebo narušoval jejich ideologii. Hnus největší, srovnatelný s gestapáky. (22.01.2017)

Polišenský si dokáže uzmout velký příběh, s Viktorem Preissem navíc sází na jistotu a nejde jen o In nomine patris. Z úcty a vděku k síle reálné předlohy se však měl držet také jejího věrného zpodobnění. K čemu proboha ta romance filmaře Neumanna, kdy udělal z tvůrce propagandistického zvěrstva naopak oběť? Tenhle rozměr film výrazně poškodil. Naopak skvělá role pro Michala Pavlatu, či Lukáše Hlavicu. Škoda, film v několika scénách dokázal jít k tématické podstatě věci. Mohlo to být za pět hvězd. Nebude 60% (27.10.2013)

Velice povedený a zajímavý film se silným námětem. Viktor Preiss je dokonalý, ale mě více zaujal Jiří Langmajer jako režisér, který se při svých morálních dilematech nemůže opřít o žádnou víru, ale dokáže si definovat meze, které nechce překročit. Zajímavá byla i netriviální postava esenbáka Ladislava Potměšila. Řada dalších byla z hereckého hlediska nevyužitá a autory kupodivu ani moc nezajímalo, co tahle kauza udělala s obyvateli Čihoště. (15.11.2004)

Arnolec je od mého bydliště (Veselíčko) asi dvacet kilometrů, přes kopec. Tam narodil se farář Toufar, a tam stojí po šest století  mohutný kamenný kříž (pravděpodobně největší na Vysočině), nelze ho minout, symbolicky ovládá celý kraj. Nyní jej můžeme považovat i za jeho náhrobní kámen. Fotka (nalevo) se "zavěšeným Kristem" na vnitřní zdi areálu kostela v Obyčtově pochází ze stejného výletu, ostatně jezdím tudy na kole každý rok. Kdo vidí nějakou souvislost, vidí víc než já, protože já ji jen tuším. Každopádně tento kraj žil a žije z katolické tradice, přestože "Děti čistého živého" a "Bratři z Jednoty" se kdysi potloukali docela blízko. Vypadá to, jako bych vůbec nemluvil o filmu, a bohužel je tomu tak. Zde si kladu otázku, která se mi zdá západnější než existence tohoto filmu nebo filmů podobného druhu, kterým se nesmyslně říká polo-dokumentární, které jsou však "in mente" (transformovány přes rozum) víc než dokumentární, až po identifikační rovnici Josef Toufar je nebo byl Viktor Preiss. Dá se sice přijmout mínění, že se právě zde jedná o zobecnění případu: Co se s tomu (všem), kteří nepřitakají zlovůli moci, může stát či stane. Přílišná obrazová explicita sice zdánlivě imaginaci rozvíjí, ale zároveň ji podvazuje. Pravdě se dá přibližovat (všemi smysly včetně myšlení), nikdy ji není možno uchopit jednorázovým vizuálním zážitkem. (13.06.2023)

Docela zajímavě pojatý případ "Čihošť", v řadě ohledů poměrně přesný, v jiných jen volně inspirovaný. Co by však dobových metod STB a konkrétní kauzy neznalému divákovi mohlo připadat až neuvěřitelné - proti skutečnému martýriu pátera Toufara bestiálně mučeného v temnici valdické věznice je stoický klid jeho představitele při téměř přátelsky a něžně vedených výsleších v televizním zpracování hotovou selankou, která se syrové a zrůdné realitě neblíží ani zdaleka. (Zájemcům o historická fakta spojená s touto kauzou a především o osobnost Josefa Toufara vřele doporučuji vynikající knihu Miloše Doležala "Jako bychom dnes zemřít měli" a neméně zajímavou publikaci Bořivoje Čelovského "Strana světí prostředky".) (25.02.2015)