Pleasantville: Městečko zázraků

Přátelství, umění, nevázanost, sex a další bohémská přání dětí revoluce v obalu naivního smýšlení a lehkého rasismu amerických padesátých let. Tobey Maguire je svou upřímnosti dokonalým průvodcem černobílého světa. Garymu Rossovi tenkrát zkrátka vyšlo všechno a udivuje mě, jak rychle jsem mu po několika minutách začal zobat z ruky, aniž by se příběh hnal dopředu nějakou závratnou rychlostí. Někdy prostě stačí jen vytvořit atmosféru a nechat ji působit v plné síle. (22.11.2007)

Ahoj, jmenuju se Barney a jsem z Ameriky a přišel váš prdelákov postavit do latě..... Perfektní scénář ,který se ale utopil v Rossově pomalé režii a 124 minut místy ubíhalo zoufale pomalu,Tobey Maguire navíc prostě vypadá jako ten divnej týpek od vedle,co má ve sklepě možná hromady mrtvol malých dětí. 60% (11.07.2012)

"Are you okay?" "Um, yes. It's, uh, just that your father would never do anything like that." "Well, you know, mom, there are other ways to enjoy yourself. Without dad." ____ Na snímek 'Pleasantville' jsem pokaždý narazil v televizi, ale nikdy jsem jej zdárně nedokoukal do konce - protentokrát jsem udělal výjimku a zjistil jsem, jaká to byla chyba! Páč jde nezpochybnitelně o jednu z nejoriginálnějších amerických komedií z konce milénia - absurdní zákonitostí fikčního mikrosvěta počínaje, lukrativní implementací principu dominového efektu z hlediska gradace konče - neskutečně zábavně pojatý rozkol moderních a tehdejších manýrů nevyjímaje. To vše se posléze pojí do neuvěřitelně nápadité a sentimentálně humorné parafráze o obsesi televizí, rafinovanou alegorií o monotónnosti života a malichernosti hříchů, a v neposlední řadě o anarchické rezistenci vůči konformismu. Snímek je navíc exemplární důkaz toho, že Tobey Maguire je jedním z nejvíc tristně podceňovaných herců své generace - no a Reese Whiterspoon je zlatíčko. Život prostě nemůže být černobílý, bez rozptýlení, rozmanitosti, barev a optimismu.... VERDIKT: esence feel-good dramedie. 8,8 kočičích parademiků z 10 [#46.LFŠ] (13.08.2020)

„Víš mami...existují i jiné způsoby jak si užít...i bez táty.“ Velmi mě pobavil už barevný začátek ve škole, ale od přenesení do černobílého světa to začalo chytat neuvěřitelné grády každou další minutou a já se „tlemil jak praštěnej“ prakticky neustále. Film však postupně (cca po hodině) začal zdůrazňovat onu „myšlenku“, a humoru v důsledku toho citelně ubývalo, a to téměř stejnou intenzitou, jakou nabíral na síle v první polovině. Neříkám, snímek toho pořád nabízel docela dost, ať už parádní vizuál/technickou stránku, solidní herecké výkony hlavních představitelů (nejvýraznější mi přišel Jeff Daniels), i nadále vcelku uvolněnou atmosféru a pěkné momenty, zvláštně ty 2 niternější (scény s nanášením make-upu/odličováním). Mně však zkrátka ta „změnu kurzu“ spolu s úbytkem humoru docela zamrzela. První hodina by byla za suverénních 5*, ale celkově to vidím „pouze“ na silné 4*.„Nemůžu uvěřit, že je to tvůj brácha.“ - „Jenom ze strany mých rodičů.“ - „To jo, ale vy jste přece dvojčata a tak. Ty musíš být z té správné strany dělohy.“ (13.07.2016)

Dvojice sourozenců probouzí k barvitému životu bezkrevnou stereotypní černobílou idylu sitcomu z 50. let a jak bylo tehdy dobrým zvykem, čelí za to honu na čarodějnice. Nápadité, skvěle obsazené a zahrané a dojemné, jen škoda, že v druhé polovině tak zazdili postavu Reese Witherspoon. V Pleasantvillu mi bylo velmi příjemně. (18.10.2009)