Nebohá paní Pomsta

Opět film Park Chan-wooka, který tematizuje pomstu a transformuje ji z tradičního McGuffina žánrových filmů do morálně extrémně problematické otázky. Je mnohem méně evidentní, kdo a zač se komu mstí, hrdinové si vzájemně právo na pomstu nikoliv uzurpují, ale předávají. Hrdinkou filmu je tentokrát žena a její silný mateřský cit, které se snaží přijmout poté, co jí byl před mnoha lety "násilně vzat". Kvůli unesené dceři se dostala do vězení a odpykala si dlouhý trest. Po návratu si není jistá, co chce dříve - najít svou dceru a ztracený vztah k ní, nebo se pomstít muži, který to všechno způsobil? __ Park Chan-wook zvolil složitou vyprávěcí strukturu plnou flashbacků, ve kterých se postupně odhaluje minulost a pravé motivace jednání postav, takže si často nemůžeme být vůbec jisti, zda jsou naše hypotézy založeny na důvěryhodných indiciích. Forma se soustředí na postavy, jejichž klíčovost a vztah s ústřední dějovou linií se objeví až posléze. Hrdinka si každý krok pečlivě promýšlí, ale na rozdíl od podobně uvažujícího "mstitele" (jednoho z vícera) z režisérova předchozího filmu Oldboy však má i pro co žít. Její vztah s dcerou je mnohem čistší (a očistnější) než v případě incestu ze zmíněného Oldboye. __ Nejzajímavější na celém filmu je Parkova práce se stylem. Kdykoliv se zdá, že už nemůže zajít dál a že film upadne do samoúčelného manýrizmu, snímek zcela plynně a systematicky přejde do úplně jiné podoby, přičemž v závěru místo velkolepé katarze navíc zákeřně změní žánr. Jako východisko z emocionálně vygradované situace používá typicky jihokorejský zlý černý humor, díky němuž si však může dovolit inscenovat závěrečnou katarzi jako křehký a veskrze intimní moment sebeočištění. Mou analýzu celé "trilogie pomsty" najdete tady. (13.01.2006)

Pomsta nebyla nikdy tak sladká jako v trilogii Chan-wook Parka a hlavně posledním dílu s názvem Nebohá paní Pomsta, který si na nic nehraje, je na něm znát, že se snaží inovovat myšlenku pomsty, ale stejnak se táhne za stejným cílem jako každý díl z trilogie o pomstě, proto mě trošku unavuje stále dokola sledovat to samé, spíš se těším na samotný závěr, který by vždy všecko měl rozlomit, protože za tím se většinou hlavní postava táhne, no prakticky pokaždé. Ten prostředek by měl diváka samotného rozčílit a víc si hlavní postavu znenávidět, jenže tady jsem ani u závěru nebyl příliš spokojený, možná už jsem těma pomstama tolik nacucaný, že mě nedokáže žádná další natolik překvapit jako ty předtím. Film je to určitě slušný, zajímavý, ale o originalitě bych tady už moc nemluvil, spíš bych to viděl jako nutnost natočenou do trilogie z pohledu ženského. (08.05.2009)

Pro dosledování je zapotřebí zhruba stejný díl trpělivosti, jako věnuje běžný Kolejec k naučení ingýž špýkng, aby pak mohl doplachtit do Juróóp-á, chodit tu po Plaga, na všechno dělat ó a dondándustendovat. Rozdělím-li lákoskovinu na jednotlivé díly bambusu, první část je zhodnotitelná snad jen slovem utrpení. Vydržte, konec konců to ke konci stojí konečně i za to. Nedá se svítit, i v digi světě mají jedince, schopné naplánovat pomstu rafinovanější, než vzít rodinku na výlet ke Koptům a umíchat jí koktejl s příchutí hořkých mandlí. (23.02.2014)

Podľa mňa jednoznačný vrchol Parkovej voľnej trilógie o pomste. Pani pomsta mi z nich pripadala "európsky a západne" najprijateľnejšia. Rozpráva sa v nej viac filmovým jazykom ako explicitným a expresívnym násilím ako v Oldboyovi. Celkovo je aj komornejšia. Ústredná predstaviteľka je pochopiteľne aj viac "sexi". Taká ázijská variácia na Trierove psychárne. Videl som už veľmi dávno, takúto lahôdku treba určite ešte oprášiť. (25.06.2012)

„Do You Speak English?“ Nakonec to nejlepší. Černá komedie? Thriller? Rodinné drama? Podobenství? Sympathy for Lady Vengeance nelze nikam zaškatulkovat a je to jenom dobře. Každé její (jejich?) sledování může být zcela odlišným zážitkem. Záleží na náladě, očekáváních, ochotě akceptovat zdánlivě neakceptovatelné. Park Chan-wook nabízí třetí a opět originální pohled na různé podoby pomsty: hlavní hrdinka po třinácti letech opouští vězení, kam byla zavřena pro vraždu malého chlapce. Postupně vychází najevo, proč ho zabila a proč má nyní pádný důvod zabít někoho dalšího. Není snadné propracovat se přes spoustu zbytečných informací, majících během úvodních čtyřiceti minut takřka lavinový charakter. Skutečně jsme museli poznat všechny Geum-ja Leeiny (prosím, nekamenujte mě za to skloňování) spoluvězeňkyně, jakkoliv (ne)důležité pro její plán? Hrdinka, mstitelka, je opravdovou „bohyní“, do kůže oděná, s charakteristickými červenými očními stíny, s obvázaným prstem (který pár minut nebyl součástí zbytku těla), s vymazleným dvojhlavňovým koltem. Jakoby utekla z nějakého komiksu. Vlastně by ani nemusela utíkat, ona se v něm přímo nachází, veškerá podobnost tohoto extrémně stylizovaného světa s realitou by jenom podrývala důležitou nezařaditelnost celého snímku. Kdyby například posledních cca třicet minut bylo pojato s větším důrazem na realističnost, scéna samozvaného rodičovského soudu by ztratila ze své poetiky. Je to právě jedna z těch scén, kdy jsem s němým úžasem a mrazením v zátylku přihlížel ohňostroji morbidního humoru („Táto, nejsme poslední“). Možná to vtipné být nemělo, možná mi to příště ani vtipné připadat nebude, ale na dlouhou dobu si ji v paměti uchovám jako nejneotřelejší pojetí tématu „rodiče, jejich děti a zodpovědnost k nim“. Lady Vengeance má krom zmíněných také spoustu jiných předností. Opět například ukazuje výplody Parkovy nadprůměrné a konkrétním cílům vyhovující imaginace. Opět ale nebude po chuti všem divákům. Těm, kteří neradi experimentují sami se sebou, bych doporučil Tarantinova Kill Billa, především jeho druhou část, která je něčím hodně podobným, ale zároveň mnohem konzumovatelnějším, pardon, konzumnějším. 90% Zajímavé komentáře: Douglas, Marius, Tyler, Silas, kikuka, numi (21.12.2007)