Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Původem chilský dramatik a režisér Raoul Ruiz zachytil svět vídeňské secese počátku 20. století, aby divákům přiblížil dekadencí prosycenou dobu, jež odvála tradiční konzervatizmus a otevřela dveře evropské moderně. Dobu omamných valčíků a šokujících Freudových teorií. Dobu vášnivých akademických diskusí, v níž umělci jen zdánlivě neuznávali žádná pravidla, a jež nám zanechala neobyčejné, ornamentálně zdobné malby Gustava Klimta. Příběh, který probíhá v rozmezí dvou desítek let, začíná i končí u nemocničního lůžka, na němž v zimě roku 1918 pětapadesátiletý Klimt umírá po prodělané mozkové mrtvici, a kde ho navštěvuje pouze jeho žák a obdivovatel Egon Schiele. (pm)

(více)

Recenze (21)

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Jestli máte cit pro vídeňskou secesní modernu, pak můžete Klimta přijmout s otevřenou náručí. John Malkovich v hlavní roli sice není excelentní a po pravdě řečeno, jeho výrazové prostředky jsou už několik let stále stejné, takže za určitými maskami může být stejně tak Valmontem, Klimtem nebo Murnauem, ale to nic nebrání strhnutí všech smyslů v koláži modernistů, pláten a jemné dekadence světa v letech 1900-1918. Herecky za Malkoviche dorovnávají všechny jeho partnerky s Veronicou Ferres v čele. Irina Wanka, dcera Rolfa Wanky, tu pak jako Berta Zuckerkandl (1864-1945, která vedla většinu svého života pařížský kulturní salon) získala příjemnou možnost comebacku na velkém plátně. Debutovala sice jako dítě u Viscontiho už v roce 1969, ale jinak je její kariéra lemována pouze televizními seriály a její doménou se stal dabing. Proto je její zdejší vystoupení tak cenné, že vybočuje. ()

Arsenal83 

všechny recenze uživatele

Výborne zahrané a Malkovich nielen herecky, ale aj vizážou takmer dokonalá kópia Klimta. Umelca, alebo skôr umelca? Samé nahotiny, oblečenie a ženy, to u neho nešlo dokopy a tak aj skončil, sťaby Lenin a ďalší syfilitici. Splodil najmenej štrnásť detí, čo už aj Boris Kollár má problém dobehnúť. O jeho secesii sa hovorí ako o úprimnej erotike a iní zas hovorili o jasnej pornografii. Dosť zvláštny film svojim poňatím, chcel byť príliš šepkársky a umelecký. Tichý, psychedelický a zároveň výrazný ženskosťou. Niektoré z nich už pred sto rokmi pripomínali Miley Cyrus. Hompáľali sa tam nahé na nejakých závesoch, či čo to bolo. Len neolizovali kladivo. ()

Reklama

DrifterSoul 

všechny recenze uživatele

Snově psychedelická retro procházka životem světově významného rakouského secesního malíře. Příjemná kostýmní výprava i dekorace dobové Vídně a Paříže. Vzpomínkové, často depresivní vize umírajícího Gustava Klimta jsou mile okořeněny dokonalými zjevy jeho periodicky se vyskytujících ( volně se procházejících, pohybujících či konverzujících) modelek a milenek. Centrem pozornosti je ovšem samozřejmě John Malkovich, který zde - tedy alespoň z mého pohledu - ztvárnil svou první sympatickou (a jen minimálně střelenou/zvrhlou) roli. BTW: Ač viděno v němčině na ORF a se mdlou znalostí o malíři, film docela srozumitelně funguje. A pokud někomu ne, pak stojí za to prolétnout WWW. Minimálně kvůli jeho nádherným obrazům.... ()

StaryMech 

všechny recenze uživatele

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Klimt byl pro mě případ filmu, který mě vtáhl zejména svým hravým filmovým stylem – precizní dobová výtvarná stylizace s barvami a filtry, různě otočené či pokřivené záběry, odrazy ze skel či záběry přes okno, k tomu se zpočátku nenápadnou komorní atmosférou, která mi však časem začala lahodit. Obsah různých střípků z paměti a duše umírajícího umělce-malíře jakobych nejdříve vnímal až coby druhořadý a teprve s delším vnímáním těchto útržků se mi plně vyskládal jistý obraz uměleckého světa z doby počátku 20. století. Zvláštní, barvitá cesta do Klimtova podvědomí s prožitými chvílemi ve společnosti blízkých známých a uměleckých kolegů však pro mě působivě vyvrcholila v okamžicích blížící se smrti a fantaskní sešlosti v minutě její příchodu. Po celou dobu mě zároveň hodně bavily scény, v nichž se malíř klasického plátna díky jiným postavám setkává s novými technickými možnostmi mikroskopu, fotografie či nedávno vynalezeného filmu, navrch s výraznou symbolickou přítomností Georgese Mélièse. Hezký kousek cesty se zastávkou nad uměním, coby objevováním nových možností nebo i bouřením tabu, ale především s vyvoláním a zanecháním jistých vnitřních pocitů a dojmů... [80%] ()

Galerie (33)

Zajímavosti (1)

  • Film sa natáčal vo Viedni (Rakúsko) a Kolíne (Nemecko). Obdobie natáčania trvalo od 4. januára do 12. februára 2005. (Arsenal83)

Reklama

Reklama