Posedlost

Chtěl jsem megapodivnost a megapodivnost jsem dostal. Artové až běda, plné naprosto nesmyslných scén, ale ve své přehrocené bizarnosti je to většinou až groteskní. Sam Neill tam je permanentně vyšokovanej. Furt dělá křečovitý ksichty na houpacím křesle, fackuje svojí ženu do krve a sebevražedně jezdí na motorce a přitom řve. Jeho žena se zase pořád hystericky svíjí, až z ní začne téct nějaká bílá sračka, jak z Bishopa. Do třetice všeho dobrého je tam jakýsi zenový Němec, co se nesmyslně pohybuje, trochu jak Jackie Chan v Drunken Masterovi, a vyhrožuje Samu Neillovi, že na něj bude útočit psychickou silou. To ale není to nejlepší. Žena Sama Neilla totiž v opuštěném bytě zabíjí chlapy a staví z nich jakéhosi chapadlovitého humanoida, se kterým pak náruživě šuká. Ta příšera je mimochodem hodně dobře udělaná a je škoda, že nemá víc prostoru. Kamera je dost dynamická a rozhodně jsem se nenudil, hlavně díky opravdu démonickému Samu Neillovi. Přesto bych ale uvítal větší žánrovou vyhraněnost. Bere se to moc vážně a filosofické přemítání o víře, bohu a nesmrtelnosti chrousta prostě nemohu přijmout s vážnym ksichtem. Fakt jsem se u toho víc gebil, než že bych byl napjatej, vystrašenej, nebo nedejbože nějak prozřel. (08.10.2015)

Tohle na mě byla až moc ujetá psychárna. Určitě se dá mluvit o tom, že to bylo v jistých chvílích zvráceně fascinující a Isabelle Adjani se Samem Neilem podali dechberoucí výkony, ačkoliv ten projev by byl vhodnější pro divadelní prkna. Jenže i přes tyhle pozitiva jsem se musel po většinu času ptát " Co se to tam kurva děje?" a to mě v tomhle případě příliš nebavilo. 35% (21.10.2014)

Co k tomuto filmu napsat. Popravdě jsem ho úplně nepochopil a celá řada scén je jedno velké WTF. Ale ta atmosféra, ta náročnost celé dění sledovat je něco co dokáže neuvěřitelně znepokojit a film diváka vyčerpává takovým způsobem, že až lituje, že se na něj dívá. A to paradoxně považuji za velké plus.Je to jeden z těch filmů, na které se nezapomíná a po shlédnutí doporučuji spálit daný nosič a pustit si nějakou romantiku na Hallmarku, jinak hrozí duševní porucha. (19.11.2017)

Těžký film. Těžký pro režiséra a herce, ale i pro diváky a jejich ochotu šáhnout si hluboko do mysli a poslouchat tu bizarně znějící písničku, kterou jim Andrzej Zulawski nevesele prozpěvuje. Těžké jen tak kliknout myší a udělit hodnocení něčemu tak umělecky vyspělému, ale díky své otevřenosti a myšlenkové náročnosti zároveň nepříjemnému a odstrkovanému. Jak ohodnotit snímek, kde se prolíná mrazivý mysteriózní horor s celkem reálným zobrazením rozpadající se rodiny, kde se postavy často chovají, jako by vypadly ze snu Davida Lynche, a kde je příběh vystavěn takovým způsobem, že navzdory normální chronologické kompozici divák ještě 10 minut před koncem vůbec neví, která bije? Odpověď zní ..... Jednoznačně kladně. Žádný komentář ani hodnocení totiž nenastíní preciznost a deprimující účinek Zulawskiho režie, ponurou a dokonale podbarvující hudbu, neúnavnou kameru kroužící hladově po místnosti a konečně famózní herecké kreace Isabelle Adjani a Sama Neilla, bez kterých by něco takového nikdy nemohlo vzniknout. Possession je jedním z filmů, které už nikdy nemusím vidět znovu, ale jsem moc, opravdu moc rád, že tu jednu projekci mám úspěšně za sebou. Přijít o tenhle zážitek by byla přeci jen velká škoda.. (31.07.2013)

Od Żuławskeho som videl už zopár filmov, ale ani jednému z nich som nikdy nedal niečo iné ako jedna hviezda. Myslel som, že tento film to zachráni a po pravde to prvú hodinu vyzeralo veľmi nádejne. Napriek všeobecnej hereckej hystérii, ktorá filmu panuje až do konca, to vyzeralo na nejakú kvalitnú vzťahovú drámu, ktorá prinesie možno prekvapivý záver. Režisér ale prekvapil už v strede a zhruba presne po hodine nám začal servírovať také psycho krávoviny, že som sa až zarazene sám seba pýtal, prečo by zdravý človek pri zmysloch sám sebe  ničil tak dobre rozbehnutý film. Žiaľ, toto bol jeho štýl. Za každú cenu byť kontroverzný. A skoro vždy to šlo na úkor kvality a nakoniec aj za hranicu vkusu. (19.07.2021)