Znamení kotvy

Atmosféra prístavnej povojnovej Bratislavy, plná námorníckych krčiem, šľapiek, hypnotizujúcich iluzionistov, večne hroziacich záplav a temných siluet uličiek, hradu, z ktorého bola v povojnových časoch stále len zrúcanina. Tak táto rázovitá, námornícka nálada dokonale prebíja dej. Dominuje jej, vo filme nikde nepomenovaná, rieka Dunaj. Plná nezregulovanej, divo sa valiacej masy vody s neustále sa tvoriacimi zradnými tisíckami vírov na hladine. Za desiatky záberov dnes už dávno skrotenej, lebo zregulovanej rieky, srdca mesta, neskôr preťatého stavbou mosta s UFOm (inak takto mosta Slovenského národného povstania), ktoré sú už len archívnou spomienkou na divo romantické, v súčasnosti prevažne prestavané a často nejestvujúce miesta, musím k hodnoteniu hviezdičku prihodiť. (14.05.2021)

Laciná melodramatická historka jako důkaz bezradnosti čerstvě poválečné dramaturgie, jež byla jen prodloužením protektorátní skleníkovosti, ale také živnou půdou pro rozvoj nejrůznějších žánrů. Jenomže Znamení kotvy má něco, co u dobových filmů v drtivé většině chybí - atmosféru, která uhrane hned od prvního momentu a pozvedne fabuli na vyšší úroveň. František Čáp zde dotáhl své řemeslo na vrchol - prostředí dunajského přístavu postavil na pomezí syrové reality a zasněné ateliérovosti, do toho přimíchal až noirovou atmosféru, podivnou časovou smyčku se silnými ohlasy starého Uherska a také řadu v té době stejně exotických civilních hereckých výkonů. Ať už jde o blouznivou matku Zdeňky Baldové, jež film otevírá, charismatického Zdeňka Štěpánka jehož tvář nepřestává fascinovat či o vychutnanou prostitutku Vlasty Fabiánové, jež zde již nachází své temperamentní a horkokrevné postavy. S Hanou Vítovou a Juliem Pántikem je to již trochu nižší liga, ale přesto jejich výkony neruší a poměrně odpovídají postavám. Zajímavá jsou taky vkládaná písňová čísla, jež již začínala být v kinematografii minulostí (a možná i nejvýpravnější vystoupení koketních "girls" v našem filmu) i stopování homosexuálních odkazů, které se někdy v Čápových filmech objevují dost natvrdo - zde třeba silácký atlet v baletní sukýnce či mužský svět námořníků v pruhovaných tričkách... Prostě ojedinělý a přesto příznačný počin pro období třetí republiky, jež slibovala další podobně zajímavé zážitky, kdyby jí násilně nepřervalo přijetí Žďanovovy doktríny. (11.09.2012)

Režisér František Čáp se po válce ocitl na veřejném pranýři za své údajné protivlastenecké skutky během okupace. Sérii absurdních obvinění se nakonec podařilo úspěšně vyvrátit a Čáp se ihned aktivně zapojil do tvorby v proměněné kinematografii. Po mezinárodně oceněných Mužích bez křídel, kteří se tematicky vracejí do válečné minulosti, následovalo psychologické drama s názvem Znamení kotvy. Na pozadí atmosfericky ponurého deštivého dne přístavního města se rozehrává příběh ztracené dcery, která se mezitím stala obětí vypočítavého iluzionisty a zoufalé matky, zmateně bloudící ulicemi s nadějí na šťastné shledání. V ději hraje klíčovou roli mladý námořník, kterého touha přiblížit se záhadné ženě přivede na stopu dávného tajemství. Do hlavní role byla obsazena Hana Vítová, pro níž postava záhadné varietní umělkyně představovala vlastně jednu z posledních příležitostí před kamerou vůbec a zároveň se jí zde široce otevřela možnost maximálního zúročení dosavadních zkušeností v podobném žánru (ne náhodou některé momenty odkazují k Nočnímu motýlovi). Výjimečné výkony podávají i zbylí členové hereckého obsazení v čele se Štěpánkem, Kohoutem, Strunou, Baldovou a Fabianovou. Celkový tragický charakter filmu spoluvytváří znamenitá kameramanská práce Ferdinanda Pečenky a působivý hudební doprovod Jiřího Srnky. V rámci dobového resumé se bezesporu jedná o jedno z nejzdařilejších děl Čápovy režijní tvorby, které se vymyká české produkci už svým žánrovým zaměřením, koketujícím například s prvky francouzského poetického realismu 30. let, ale také třeba reminiscencemi na německý expresionismus. (05.10.2008)

Natahovaná (včetně písniček a estrádních čísel) melodramatická vyprávěnka ve stylu červené knihovny. Zajímavé jsou snad jen exteriéry, podle mne tam ty domy a křivolaké uličky dnes už nestojí. Herci toporní, Baldová přehrává, Vítová vypadá permanentně jak po opici a něco jako okouzlující ženu v ní těžko hledám, Pántik toporně postává, a samotný hypnotizér je k smíchu. Pár scén za něco stojí, ale jinak film o ničem, bez atmosféry, s naprosto jednoduchým příběhem a prostinkou katarzí. (01.02.2014)

♫ "Bylo nás tam roku onoho, dvanáct roků statných lodníků, zpívali jsme svoje johoho, johoho, pod plachtami blíže rovníku..." V tmavých zákoutích bratislavského přístavu můžeme narazit nejen na statné lodníky, ale především na tajemnou mladou ženu (Hana Vítová). Její příběh o tom, jak se dostala do područí jednoho hypnotizéra, se zdá být skoro k neuvěření. Do poslední chvíle jsem s napětí očekával, zda ten příběh bude mít šťastný konec a do posledního dechu pak sledoval, co se odehraje na palubě lodi Kormorán. Celý film Františka Čápa s minimálně částečně noir atmosférou (deštivého dne) a působivou hudbou Jiřího Srnky mě dokázal dokonale vcucnout a nepustit.          (15.11.2023)