Tatarská poušť

Od Dina Buzzatiho som prečítal iba vynikajúcu zbierku poviedok Sedm pater a román Tatárska púšť. Bol som mimoriadne zvedavý na jej filmovú adaptáciu. Výborní herci, výprava, kostýmy, to všetko vyzeralo spočiatku veľmi sľubne. Najviac mi však chýbalo to, čo oceňuje David82 - súdržnosť, konzistentnosť jednotlivých scén a atmosféra podporujúca to mystérium o neznámej hrozbe, ktorá prichádza v čase, keď už ochranca stratil schopnosť zabrániť vpádu. Myslím si, že existujú filmové prostriedky, ktoré by vyjadrili, že jediným skutočným nepriateľom, ktorému posádka neúspešne vzdorovala bol čas a zdanlivá fiktívnosť nepriateľa. S ohľadom na divákov, ktorí nečítali knihu som nútený ostať pri troch hviezdičkách. (16.05.2013)

Filmové podobenství, které se tváří jako "tak trochu jiný" válečný snímek a přitom má nejblíže k mysterióznímu thilleru, byť bez jediné špetky nadpřirozena. Sice bych nedokázal dát dohromady jedinou scénu, ale stejně si mě to svou podmanivě hypnotickou atmosférou omotalo kolem prstu. Zvláštní na tom je, že ač všechny momenty jsou naprosto nedoslovné (a nabízejí tolik pohledů a vysvětlení, kolik to uvidí diváků), tak to působí naprosto soudržně. A nejdivnější na tom je, že to vlastně vůbec divné není. Po předloze se začínám aktivně poohlížet. Antikvariáty volají. (19.11.2008)

Novopečený poručík Drogo, zrejme plný vskutku najrôznejších očakávaní, zrovna prichádza do akejsi pevnosti menom Bastiano, nachádzajúcej sa kdesi v odľahlej, tatárskej púšti, naprosto odrezanej od civilizácie, večne čakajúcich na príchod potenciálneho nepriateľa..., a čo ešte vlastne ďalej prichádza do úvahy, než sa len prizerať na akúsi egoistickú, šaržovanú spoločnosť, a to v celkom zaujímavých stvárneniach hereckými elitami, či povedzme zároveň k tomu i s celkovo fascinujúcou, vizuálnou stránkou, za to ale zas pre zmenu samotný príbeh akosi neustále stál na jednom mieste, trpel prílišnou ukecanosťou, a tak práve kvôli tomu som následne pocitovo vnímal, že namiesto 2. hodín a niečo extra naviac, napokon som netrpezlivo sledoval dianie asi o dobrú hodinu dlhšie, než teda v skutočnosti bolo, čiže tým pádom som začal úplne nepocitovo pociťovať určité „zaseknutie sa” v konkrétnom dianí, čo vôbec nie je ideálnym oznámením pre diváka, ktorému sa neuveriteľným spôsobom naťahoval čas... • Mimochodom, taliansky režisér v podaní Valeria Zurliniho, mi bol síce doposiaľ totálne neznámym, ale i napriek tomu si nemyslím, že ešte niekedy niečo od neho v budúcnosti uvidím... → klobúk dole aspoň pred tým, ako sa mu podarilo napchať do jeho posledného filmu toľko hereckých elít, pričom ak by trebárs predčasne náhle nezomrel, tak by bolo určite pozoruhodnejšie sledovať nasledujúci vývoj jeho režisérskej kariéry, čo by bolo nakoniec rozhodne oveľa zaujímavejšia záležitosť, než len na čosi stále vyčakávať, čo sa vzťahovalo na tento daný prípad, ktorý ma predovšetkým najviac oslovil prostredníctvom nádherného kompozičného obrazu Lucianom Tovolim, a už len najmä preto treba dať tomuto počinu, akú-takú šancu + ďalší významný Talian taktiež spadá do môjho záverečného skonštatovania v podobe hudobného skladateľa Ennia Morriconeho, a tak tri výsledné hviezdičky by som nasledovne rozdelil medzi: obsadenie, kameru a hudbu. (06.07.2023)

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)

Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. (01.11.2023)