Anna a vlci

Důrazně doporučuji neprohlížet si obal DVD a nečíst žádné komentáře (ani ten můj) před zhlédnutím. Výklad filmu jako metafory frankistického Španělska nelze nepřijmout, na to jsou tři bratři příliš jasně čitelní. Na druhé straně je to právě jejich typologizace, co znemožňuje omezit výklad čistě na frankistickou společnost. Exegesi lze vést na jedné straně na Španělsko jako takové (viz komentář mortakův) nebo na druhé straně na stát jako takový (viz ofic. text distributora). Každopádně stojí za pozornost pohlavní kompozice postav: mužské postavy jsou pouze tři bratři (a neexistující otec, o němž se jen mihne zmínka), ostatní postavy jsou ženské: zcela pasivní upozaděná manželka odpovídá postavení ženy v patriarchální společnosti, matka naopak upomíná na to, že nejspolehlivějšími držitelkami a přenašečkami příslušné morálky a pseudomorálky bývají zase ženy - matky, báby (líbí se mi Sandiegovo chápání této postavy jako symbolu "španělské tradice a tyranie" - viz jeho komentář k Maminka slaví 100. narozeniny). A že všechny tři děti jsou opět dívky, chápu především jako výraz autorovy otázky - jaká bude budoucí generace? Kudy půjde? A konečně Anna. Nejen, že je žena, ale i že je vlastně cizinka (což je velmi příhodně jen občas naznačeno v momentech, kdy jí uedou slova v mateřské angličtině nebo když v jiném jazyce slov prostě nenachází) ji důrazně vyděluje z nákazy jakéhokoli typového určení - je prostě tou, které je dáno s naznačenými typy - vlky jednat, resp. trpět jejich jednání. V tomto smyslu celou situaci pěkně shrnují kometáře PavelR a dormouse, tím silněji, že zcela ignorují jakýkoli konkrétní alegorický výklad, stačí jim metafora vlků. A konečně kinej ve svém komentáři nabízí pohled, který mám na mysli od začátku. Jestli totiž alegorie, pak pro mne především jako krásná kulturologická genderová studie - co pro různé typy mužství historicky představuje žena, a to zvláště žena nejen krásná, ale především nezávislá, žena provokující tím, že je prostě svéprávným člověkem. Nechtěným dokladem, že nejsem daleko od pravdy, je celý komentář Enšpíglův, který si přímo říká o diagnózu v tomto směru. Jestliže jsem nyní dost možná popudil část diváků, musím spravedlivě popudit i opačnou část - Anna v tom totiž není tak úplně nevinně. Vezměme v potaz už to, že se hned po několika prvních dnech nesbalila a neodjela pryč. Dále si všimni nejen provokování a rafinovaného způsobu, jakým se činí jakoby projekční plochou, na níž se vyjevuje směšnost a ubožáckost jednotlivých bratrů - ale všimni si třeba i její hry s ostnatým náprstkem před Fernardem. Co chce Anna? Léčit nebo trestat? Nebo si jen tak hrát? Nicméně k její "normálnosti" a nevinnosti patří, že přinejmenším k Fernandovým snahám ji váží jak značné sympatie, tak osobní účast a též její obdiv Josého sbírky je zpočátku upřímný. Ostatně nejsilnějším momentem (dobře, možná druhým nejsilnějším) celého filmu byl pro mne Annin čin bezprostředně poté, co je Fernando zamčen v jeskyni. Síly závěru dosahuje Saura opět geniálně jednoduše, působnost této svény záleží prostě v její strohosti. Ukázáno a řečeno je právě jen to, oč jde. Co nejméně, ale co nejsilněji. A je konec. Divák se ještě nestačí vzpamatovat a už se musí vyrovnávat s tím, že film skončil, že už to dál nejde. A jakkoli je závěr šokem, je zcela v intencích předešlého děje, je tedy divák nucen přijmout, že to jinak dopadnout nemohlo. Že takhle to prostě je. A teď si proberte všechny ty alegorické výklady. Ať si dosadíme cokoli, vztah bratrů k Anně a konečné naplnění těchto vztahů je jejich vztah ke skutečnosti. Saura tedy v posledku neukazuje nic míň než fakt, že vztah těchto typických reprezentantů ke skutečnosti je chorobný. (11.11.2015) (méně) (více)