Čas, který zbývá

Sice se ve scénáři objevuje neopodstatněná snaha šokovat (v době vyspělé reprodukční medicíny není potřeba žádat milého hosta v restauraci o oplození a ne každý gay musí zákonitě navštěvovat oplzlé kluby a brát drogy), ale film samotný má tak příjemně melancholickou náladu, že lze slabší scénář odpustit. Málokdy se totiž vidí natolik pocitově vyvážený film, že v divákovi zanechá opravdu silný dojem, takový s jakým jsem z kina odcházela já. Navíc zalidněný neznámými (až na Jeanne Moreau), a přitom skvělými herci. (13.05.2006)

Zatímco já bych se snažil změnit svůj osud, uskutečnit věci, které jsem se bál udělat, Romain se utápí v depresích. A to mě děsí, protože nesnáším, když se postava duševně bičuje, opouští přátele, hádá se, setkává (fantastická Jeanne Moreau) a celkově svůj život opouští předčasně. Nakonec se i on obrátil naruby, ale co naplat, když je Ozonova zpověď mladého homosexuála tak...chladná. Necítí bolest, a to pardón, ale jak se mám k někomu přivázat, když nemůžu rozpoznat, zda-li byla postava jen prostým- do sebe zahleděným pošukem nebo chlápkem, který vzdával, ač nechtěl? Co se týče Melvila Poupauda, nemám nejměnších výtek, leč i přesto film nezachránil. (23.06.2009)

Ten bezprostřední dotyk s nenavyknutelnou myšlenkou nikoli na vlastní zánik, ale na nadcházející ztrátu kontaktu, odloučení, trvalou příští nepřístupnost všeho kolem, která už nezakládá potřebu s čímkoli naložit moudře nebo správně, ale jen pocitově uspokojivě pro daný okamžik, je v Ozonově snímku vícekrát silně zpřítomněn. Kvalifikovaná studie jednoho předčasného banálního i jedinečného umírání, které z podstaty věci musí být odvážné, ber kde ber. Něco rozhodně uvízne. (16.10.2020)

Tento film mohl působit strašně dojemně a smutně...ale nepůsobil. Spíš chladně a odměřeně, protože s hlavní postavou a jejím údělem jsem se nestotožnil. Divák nebyl svědkem proměny hl. postavy, protože ta se o své nemoci dozví hned na začátku filmu. Divák tedy neměl možnost si charakterové rysy hl. postavy osahat a tím pádem chování v některých situací si nemůže přesně vyložit. Není totiž jasné zda koná pod tíhou okolností, nebo byl takový vždy. Navíc některé scény jako trojka se sterilním chlapem a jeho manželkou + např. scény v gay baru mi ve filmu neseděly. Ozon tím sice šokuje, ale NAPROSTO lacině a hlavně zbytečně, protože se odklání od psychologie postavy a tím kazí celý film. Snímek na mne místy působil stejně špatně jako Invaze barbarů, ale naštěstí jen občas. Taková sračka jako Invaze barbarů to není - omluvte můj slovník. (09.06.2006)

Režisér François Ozon je vnímán rozporuplně – jedni nekriticky přijímají jeho každý nový film, druhým přijde povrchní a plochý. Po zhlédnutí Času, který zbývá, se musím přiklonit ke druhé skupině diváků.   Na téma „hlavní postava zjistí, že má rakovinu a zařizuje věci poslední a potřebné“ vzniklo hodně filmů – a z Francie můžeme třeba doporučit psychologické drama Nejcennější, co mám z roku 1975 a s Annie Girardot v hlavní roli. Tentokrát je „postiženým“ mladý módní fotograf, který navíc je homosexuál. Nic proti, ale všechny tyto kombinace působí vedle sebe neústrojně jako kdybyste vedle sebe na pódium postavili Elvise Presleyho a Judas Priest. A protože Ozon je Ozon, připravte se i na peprnou sexuální scénu ve trojce, omšele nevyvážený pohled na gaye (fetujou a choděj do podivnejch nočních klubů) a skoro nulovou psychologii postav – což zvláště u té hlavní vadí o to víc, že těžko odhalit, co si o ní člověk má vlastně myslet. Disk kromě úvodního protipirátského traileru (Prosím, stáhněte jej již z disků, je neúčinný, uřvaný a opruzuje slušné kupce DVD – piráti jej nikdy neviděli, dejte na mne.) a upoutávek na filmy Lovci draků, Kaktus, Poslední legie, Tlukot mého srdce se zastavil, Herbie Hancock a Blueberry neobsahuje nižádný bonusík, jenž by oko lačného diváka spatřiti mohlo. (06.06.2022)