Vratné lahve

Postupem času čím dál tím lepší film, kterému plné hodnocení uniká opravdu jenom o chloupek, konkrétně o opravdu hrozně zrežírovanou scénu pádu z kola, uchylování se k jednoduššímu humoru typu Pánská jízda či Kameňák (konvice na sporáku, epizodní figurka opilce), z dramaturgického hlediska nadbytečným erotickým vizím a hlavně titulkové tečky, která staví celý předchozí děj na hlavu. Jinak výjimečně sebereflexivní dílo (malá úloha pro Cimrmanology, učitelská léta, neustálé upomínání na Kolju v podobě kroužkování v programu či jeho projekce v tv anebo na Tmavomodrý svět s Ondřejem Vetchým v závěru), jež staví hlavně na přesném castingu všech zúčastněných (pochvalu si zaslouží zvlášť živoucí Dana Kolářová a ku prospěchu věci umírněný Jiří Macháček) a na dobře napsaném scénáři plném skutečných postav a uvěřitelných promluv. (08.03.2007)

„Vratné láhve“ přinášejí milou a vřelou člověčinu na téma věčně neposedné mužské srdce, kterému už jaksi zbytek těla nestačí sekundovat. Nabízejí zábavný, výtečně napsaný a poutavě podaný sled historek, z nichž jen málo působí za vlasy přitaženě. Staří v podání Zdeňka Svěráka dýchá moudrostí a radostnou dětinskostí více než zapšklostí či povzneseným moralizováním. Především díky němu po delší době běží na plátnech kin český film s hlavou, patou a poezií. „Vratné láhve“ nepatří na vrchol synovsko-otcovské manufaktury, přesto jim ze srdce děkuji za hřejivý pocit, který jsem si z kina odnášel. (17.03.2007)

Překvapivě špatně natočené scény v polovině první (pád z kola... he?) kontrastují s velmi dobrou polvinou druhou. Jan Svěrák je jediný filmař u nás, který dokáže věrně audiovizuálně načrtnout jakoukoli náladu (tady hlavně tu stařeckou melancholii), kterou jeho tatínek okořeňuje svým typickým charismatickým chraplákem. Staří lidé budou unešeni, mladí zamyšleni. Neveselá, ale stoprocentně věrná ilustrace partnerského soužití má navíc opravdu silný chuťový jazyk. A Jiří Macháček je úplně poprvé od Samotářů důstojným hercem a ne jen další karikaturní variací na Jiřího Macháčka. (27.02.2007)

V dnešní době nesmyslného ´kultu mládí´ je tohle učiněný poklad a také typicky svěrákovský balzám na duši. Žádný vyřvaný humor (před filmem běžel trailer na Božského Evana se Stevem Carellem a zvedal se mi pajšl), ale velice inteligentní příběh plný životních mouder a postřehů, který člověku vyvolá permanentní úsměv na tváři a třeba, při nádherném milostném vyznání v balónu, i rozněžní tak, že koupíte své drahé polovičce po odchodu z kina květinu :o) PS: Krásná paralela (jedna z mnoha ve filmu) ze Svěrákových postřehů je třeba hned ta úvodní. Mám kamaráda, dvoumetrový chlap jako hora, učil na střední hotelovce dějepis a češtinu. Říkal mi, že po půl roce, vždycky když nasedl do tramavaje, se kterou do práce dojížděl, měl úplně svíravý pocit v hrudi (bez tiků a prášků pana Svěráka) z pocitu, že zas bude muset odolávat atakům drzých spratků. Nejhorší prý byli synáčci bohatých tatíků, kteří nějak finančně pomohli škole (viz.ve filmu synáček tatíka, který financoval "běžeckou dráhu"), protože ti věděli, že jsou tímhle krytí, že se jim nic stát nemůže. Ani ne po roce to kamarád s učitelováním zabalil, nevydržel s nervama. Mokrou houbu na studenty neždímal, Váš film neviděl, ale věřte, pane Svěráku, že by Vám hluboce rozuměl :o)) (29.07.2007)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)