Šoa

Jsem velmi rozpačitá, tohle by, jak píše gabina(a), normálního slušného člověk nudit nemělo. Ale stalo se. Je mi líto, leč nesporně zajímavé téma je zabito způsobem svého zpracování. Skutečně se nudím, když poslouchám něčí výpověď ve dvou jazykových mutacích po sobě. Tvůrcům šlo zřejmě o autentičnost, to bych uměla pochopit, ale neumím pochopit, proč ji neřešili raději titulky, než živým překladatelem, bohužel nikoliv simultánním. Za obsah by si tento dokument skutečně zasloužil minimálně pět hvězdiček, ale za své zpracování maximálně jednu. (13.05.2012)

Dokument nám pouštěli už na základce, ale tenkrát jsem tomu nevěnoval extra pozornosti. S odstupem času a zájmem o dané téma jsem si ho celý pustil až nyní. Oproti novodobým dokumentům je tohle natočeno velmi odlišným způsobem a pustit to dnešní, řekněme mladé či mladší generaci lidí, tak bude pro ně asi velký problém to dokoukat, ne-li vypnout po několika minutách. Stopáž je samozřejmě hlavní příčinou a přiznám se, že zpočátku byla odrazující i pro mě, na jeden zátah jsem to nedal. Největší problém vidím v pozici překladatelů. Když se lidé začnou zpovídat, nejdříve slyšíme vše Polsky či Německy a až posléze se začne překládat. Tohle mě štvalo neskutečně. Být zde titulky přímo, mohlo se ušetřit tak dvě hodiny času. Přístup Lanzmanna nebyl někdy úplně profesionální. Když opomenu, že tam hulí jedno cigáro za druhým ( ale chápu, prostě jiná, free doba kinematografie ), tak jeho někdy až časté skákání do řeči či tlačení na přeživší ať promluví, nebylo to na místě. Jak jsem si před puštěním tipl, tak dokument se zaměřuje čistě na vyhlazovací tábory, to je potřeba zdůraznit. V tomto ohledu mi tu však některé chybí. Máme tu samozřejmě Osvětím, Treblinku a taky Chelmno, okolo těchto tří se budeme motat nejčastěji. Jen letmý pohled a pár záběrů ze Sobiboru a Belzecu. Majdanek je vynechán kompletně. Tohle mě hodně zamrzelo. Nevím, jestli se tak Lanzmann rozhodl skrze dostupnosti komunikace s přeživšími daných táborů smrti, no kdoví. Pokud bych měl hodnotit pozitiva, největší váhu tu mají samozřejmě židé, kteří si tímto peklem prošli a měli tenkrát možnost vyprávět. Velmi mě překvapila účast českých židů, kteří tady dostali vesměs nejvíce prostoru - Glazar, Muller, Vrba. Lanzmann si dal práci a cestuje po celém světě - New York, Korfu, Varšava či Jeruzalém. Uslyšíme však i obyčejné lidi, kteří v okolí táborů žili, nebo pracovali na dráhách a měli vše z první ruky. Taktéž zpověď některých bývalých SS a dalších pracovníků. Tajně pořízené záběry při výslechu strážného Suchomela ( Treblinka ) jsou takovým diamantem. Tohle dnes už prostě neuvidíte a v jiných/starších dokumentech taky ne. Konfrontace SSáka Oberhausera ( Belzec ) v hospodě při čepování piva je skvělá. Ten sice skoro nic neřekne a dělá netykavku ale člověk alespoň vidí, jak selhaly poválečné rozsudky, nejen, bývalých strážných, kteří směšnými tresty v pohodě dožívali. Nejlegračnější je ta klasika, že nikdo nic nevěděl, všichni všechno popírají a vlastně za nic nemůžou. Z již zmíněných táborů tu máme spoustu záběrů. Pro člověka, který tato místa nikdy nenavštívil to může být alespoň částečný obrázek, ale určitě bych doporučil samotnou návštěvu kteréhokoli místa. Dnes jsou hlavně už i trochu jiná a upravená s muzei. Šoa možná nebude ten nejlepší dokument o holocaustu ale v určitém kontextu a ohledech je jedinečná a nemá konkurenci a ani už nikdy mít nebude. (10.04.2023)

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)

Jakmile se tomu dá závažné téma a má to devět hodin, je to tak nějak automaticky považováno za skvělý film. Nemyslím si to. Tohle není dílo pro každého, to je jasné, ale nemyslím si ani, že by bylo výjimečné v tom, jak vyvražďování židů prezentuje. Ten film mi nepřišel silný, ale naopak únavný a nudný, nucení odpovědí spíše až kruté. A proč? Aby se natočil film, nebo aby zde zůstalo svědectví? No, nejsem si jistý. (11.01.2016)

Monumentální devítihodinový dokument na téma holocaustu. Divák se zde však nesetká s jediným dobovým záběrem, s jediným záběrem na vyhubelého žida, s jediným pohledem na kupu mrtvých těl. Síla dokumentu Šoa je jinde. V rozhovorech lidí, kteří byli téměř před půlstoletím takříkajíc "u toho". A to ze všech stran. Přeživší židé, vzpomínající na hrůzy a nelidské zacházení. Bývalí dozorci, kterým bych možná i věřil to, že z vražedné mašinérie neměli velkou radost. Setkáme se i s holičem, jehož úkolem bylo stříhat lidi chvíli předtím, než se vydali na "himmelweg". Stokrát vědomá hrůza z nacistického konečného řešení židovské otázky narůstá opět do dalších rozměrů, které mizí v nekonečnu. Devět hodin je jistě dlouhá doba. Sám jsem se díval po částech. Ale lze říct, že je i krátká. Velmi krátká. A to možná i v porovnání s hrůzou, kterou museli židé prožít, a i kdyby to byl jen okamžik, člověk by s ním žil po celý život. Pokud by mu byl nějaký další dopřán. (10.05.2009)