Šoa

Veľmi nezvyčajný dokument zaradený v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý sa na holokaust díva s odstupom a necháva na divákovi, aby zaujal postoj. Tá nezvyčajnosť spočíva vo forme, ktorá je veľmi detailným rozprávaním suchých faktov viacerými autentickými svedkami, pričom divák má možnosť si z jednotlivých informačných čriepkov poskladať celý obraz vyhladzovania. Tvorcom patrí veľké uznanie za tie dlhé roky námahy, za vytvorenie rozsiahleho diela, ktoré podrobne dokumentuje túto čiernu škvrnu ľudských dejín. Nechcem spochybňovať veľký prínos tohto diela, jeho silné posolstvo, ale ja sa vždy snažím pozerať na kvalitatívnu stránku filmu, najmä tú umeleckú (hoci mnohí tvrdia, že v tomto prípade to nie je možné). No a tu musím spomenúť veľké negatívum (asi jediné zásadné) a to, že je  dokument zbytočne umelo naťahovaný. Najviac je to citeľné v scénach s nezmyselne použitou francúzskou prekladateľkou, keď režisér položí otázku po francúzsky, prekladateľka ju preloží trebárs do poľštiny, Poliak rozpráva a rozpráva, potom sa to prekladateľka snaží všetko prerozprávať do francúzštiny (až vtedy nabehnú anglické titulky), pričom samozrejme jej rozprávanie obsahuje množstvo nepresností. Neviem presne, o čo tu režisérovi išlo, či o nejaký francúzsky patriotizmus, takže silou-mocou musel zaradiť do dokumentu veľké množstvo francúzštiny, hoci sa v dokumente žiadni francúzski Židia nevyskytujú (okrem režiséra samotného). Dokument bol umelo naťahovaný aj ďalšími spôsobmi, ako príliš dlhými, ničnehovoriacími zábermi krajiny (tie mali samozrejme zmysel, ak išlo o autentické miesta), či idúceho vlaku. Ale dosť negatívneho pohľadu, dokument je inak skvelý, nesmierne pôsobivý, s mnohými pre mňa novými šokujúcimi informáciami. Paradoxne sa javí fakt, že bohatí Židia zo západu cestovali do koncentračných táborov prvou triedou, bol som šokovaný tou desivo dokonalou nemeckou organizáciou mašinérie smrti, ich systematickosťou vyhladzovania. Nechýbajú pohľady z rôznych strán, ktoré nevykresľujú v najlepšom svetle ani domácich Poliakov (antisemitizmus), už vôbec nie Ukrajincov (horší ako SS-áci) a napokon ani samotných Židov (vykorisťovali miestnych). Obzvlášť pôsobivé je svedectvo nacistu Suchomela (tajne nasnímané), ktorý s nemeckou dôkladnosťou opisuje celý proces. Trochu mi vadil spôsob, akým režisér kládol otázky (napr. tá dookola kladená hlúpa otázka "Ako ste sa cítili?") a jeho občasná necitlivosť. (10.12.2021)

E. Fiedler, B. Siebertová, A. Kilian - Svědkové z továrny na smrt (Rybka Publishers, 2007), R. Vrba - Utekl jsem z Osvětimi (Sefer, 1998), J. Arad - Belzec, Sobibor, Treblinka (BBart, 2006), R. Glazar - Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1995), S. Zámečník - To bylo Dachau (Paseka, 2003), O. Kraus, E. Kulka - Noc a mlha (Naše vojsko, 1958), Y. Ternon - Genocidy XX. století (Themis, 1997), T. Kulišová - Malá pevnost Terezín (Naše vojsko, 1962), H. Amesbergerová, K. Auerová, B. Halbmayrová - Sexualizované násilí (BBart, 2005), D. Hájová - Ravensbrück (Naše vojsko, 1960) atd. atd. atd............. (10.11.2008)

Tento film je pro mě vrcholným dílem na židovskou tématiku za období WWII. Několikahodinový dokument a svědectví o utrpení, křivdě, sadismu a byrokratickém kolosu na smrt. Jedna z myšlenek filmu, které zazněly jsou pro mě zcela zásadní při posuzování otázky chovaní jedince v extrémních situacích:"Vždy když potkám nějakého dobráka, co mi nabízí nějakou službu, jídlo, peníze a je přátelský, vždycky si položím otázku... jak moc zvěrsky by se tento člověk asi choval, kdyby pracoval v Osvětimi" (citace není přesná, je to několik let zpět, co jsem ten film viděla).... Lidé nemají role černobíle jako tomu bývá ve filmech - ten sadista, jehož pracovní náplní je mlátit židovské vězně, poté co příjde domů, je ten nejgalantnější muž a vzdělaný mladý intelektuál. Aneb průměrný potencionální dozorce Osvětmi chodí každý den okolo nás, kupuje si noviny, obědvá s námi v restauraci, povídá si s námi na vážná témata a v tramvaji vás pustí sednout (29.12.2009)

Deväť hodín trvajúca oral history o holocauste. Ako milovník kinematografie považujem takýto spôsob výpovedi o histórii zaujímavejší, ako strohú literatúru faktu. Pretože tá tiež vychádza zo spomienok ľudí. Šoa sa tvári, že na takejto ploche musí poskytnúť kvantá informácií, čo síce činí, na druhú stranu ale za takúto dĺžku môžu dva faktory. Pri prehovoroch nesledujeme titulky, ale čakáme, kým respondent odpovie a potom nám jeho odpoveď preloží tlmočníčka. A za druhé Lanzmann sa zopár krát opýta viac menej tú istú otázku po sebe a respondent stále odpovedá iba to isté. To je ale iba taký menší a dosť nepodstatný postreh. Že sa ľudstvo zo svojej histórie ponaučiť nedokáže a že utrpenie je náš osud, dokladá dnes napríklad vojna v Sýrii a dlhodobý konflikt v Sudáne. Preto si po pozretí Šoa nepoviete, že tak toto je už chvalabohu iba naša minulosť. Vyzerá to tak, že minulosťou sa vojnové hrôzy stanú až po vyhynutí ľudstva. (17.10.2016)

Dokument nám pouštěli už na základce, ale tenkrát jsem tomu nevěnoval extra pozornosti. S odstupem času a zájmem o dané téma jsem si ho celý pustil až nyní. Oproti novodobým dokumentům je tohle natočeno velmi odlišným způsobem a pustit to dnešní, řekněme mladé či mladší generaci lidí, tak bude pro ně asi velký problém to dokoukat, ne-li vypnout po několika minutách. Stopáž je samozřejmě hlavní příčinou a přiznám se, že zpočátku byla odrazující i pro mě, na jeden zátah jsem to nedal. Největší problém vidím v pozici překladatelů. Když se lidé začnou zpovídat, nejdříve slyšíme vše Polsky či Německy a až posléze se začne překládat. Tohle mě štvalo neskutečně. Být zde titulky přímo, mohlo se ušetřit tak dvě hodiny času. Přístup Lanzmanna nebyl někdy úplně profesionální. Když opomenu, že tam hulí jedno cigáro za druhým ( ale chápu, prostě jiná, free doba kinematografie ), tak jeho někdy až časté skákání do řeči či tlačení na přeživší ať promluví, nebylo to na místě. Jak jsem si před puštěním tipl, tak dokument se zaměřuje čistě na vyhlazovací tábory, to je potřeba zdůraznit. V tomto ohledu mi tu však některé chybí. Máme tu samozřejmě Osvětím, Treblinku a taky Chelmno, okolo těchto tří se budeme motat nejčastěji. Jen letmý pohled a pár záběrů ze Sobiboru a Belzecu. Majdanek je vynechán kompletně. Tohle mě hodně zamrzelo. Nevím, jestli se tak Lanzmann rozhodl skrze dostupnosti komunikace s přeživšími daných táborů smrti, no kdoví. Pokud bych měl hodnotit pozitiva, největší váhu tu mají samozřejmě židé, kteří si tímto peklem prošli a měli tenkrát možnost vyprávět. Velmi mě překvapila účast českých židů, kteří tady dostali vesměs nejvíce prostoru - Glazar, Muller, Vrba. Lanzmann si dal práci a cestuje po celém světě - New York, Korfu, Varšava či Jeruzalém. Uslyšíme však i obyčejné lidi, kteří v okolí táborů žili, nebo pracovali na dráhách a měli vše z první ruky. Taktéž zpověď některých bývalých SS a dalších pracovníků. Tajně pořízené záběry při výslechu strážného Suchomela ( Treblinka ) jsou takovým diamantem. Tohle dnes už prostě neuvidíte a v jiných/starších dokumentech taky ne. Konfrontace SSáka Oberhausera ( Belzec ) v hospodě při čepování piva je skvělá. Ten sice skoro nic neřekne a dělá netykavku ale člověk alespoň vidí, jak selhaly poválečné rozsudky, nejen, bývalých strážných, kteří směšnými tresty v pohodě dožívali. Nejlegračnější je ta klasika, že nikdo nic nevěděl, všichni všechno popírají a vlastně za nic nemůžou. Z již zmíněných táborů tu máme spoustu záběrů. Pro člověka, který tato místa nikdy nenavštívil to může být alespoň částečný obrázek, ale určitě bych doporučil samotnou návštěvu kteréhokoli místa. Dnes jsou hlavně už i trochu jiná a upravená s muzei. Šoa možná nebude ten nejlepší dokument o holocaustu ale v určitém kontextu a ohledech je jedinečná a nemá konkurenci a ani už nikdy mít nebude. (10.04.2023)