Babel

Bravo! Ińárritu upustil od roztříštění příběhu na malé střípky ve stylu předchozích 21 gramů a díky tomu na mě měl jeho nejnovější počin mnohem větší emocionální dopad. Film o provázanosti lidských osudů napříč kontinenty zpětně mění můj pohled třeba na takový Crash jako velmi křečovité, chtěné a emocionálně vydírající dílko. Babel skvěle funguje v jednotlivých segmentech i jako celek, nečouhá z něj vyspekulovanost a scénáristická svévole. Herci známí i neznámí bezchybně zapadají do příběhu, kterému slouží. Jeden z nejlepších filmů roku 2006. (17.12.2006)

Iñárritu je filmový virtuos, který ani svým třetím snímkem nepodlezl laťku, nastavenou předešlými výtvory slušně vysoko. Opět nám nabízí propletenec dějů, spojených k sobě někde tenkou nití, někde tlustým lanem, dějů mistrně napsaných i sehraných. A opět je servíruje v podobě spíše syrové a tím i s větším dopadem na diváka. Asi bych měl přehodnotit žebříček svých oblíbených režisérů... (05.02.2013)

Tragedy is universal. Předchozím dvěma Ińárrituovým filmům jsem dal nejvyšší možné hodnocení, přičemž jeho prvotině jsem trošku nadržoval, a tak teď nadržovat nebudu a přikloním se k trojce, i když je to trojkočtyřka. Mám rád tvůrce, kteří vyprávějí obrazem, ale přestože je Babel film jako stvořený pro formální analýzu, bez hudby by na diváka nedoléhaly tak silně emoce, které se dostaví hlavně v závěru. Pojetí jednotlivých kontinentů, které se liší jak co do záběrování, tak i do užití hudby a tempa je skutečně nápadité, na druhou stranu je zde až moc scénáristické svévůle a chtěnosti, o tykání si s kýčem ala Haggisův Crash ani nemluvě ("Je tohle nějaký druh vyšší estetiky a stylistiky, nebo jenom laciné ždímání slz?", říkal jsem si). Přemrštěná stopáž spolu s manýrismem na věčné časy a nikdy jinak poté dávají výsledné tříhvězdičkové hodnocení, přestože by to napodruhé mohlo být za 4 kvůli překvapivě civilním hereckým představitelům (což platí i o "dirty a ugly" Bradu Pittovi a Cate Blanchettové). Nezamlouvá se mi moc fakt, že by si Ińárritu měl přijít pro Oscara za svůj zatím nejhorší snímek... a taky by mohl začít točit jinak než mozaikovitě, protože jak Robert Altman, tak P.T. Anderson mu v případě Babelu dávají na zadek. P.S. Na podruhé je to vážně výrazně lepši. (29.01.2007)

Babel. Postmoderně zajímavý filmový artefakt, který se dá jen těžko popisovat. Tedy v bodech: 1. Ryzí dokumentárnost podpořená kamerou snímanou z ruky (hlavně v části z Maroka) 2. Geniální střih - a to v průběhu celého filmu...stupňováni gradace, skvělá dynamika (střídání pasáží zvuku a ticha v Japonsku, marocké přestřelky...) x ale i samotné namixování všech 3 příběhů, třech dějových složek... 3. Sémanticky nosná symbolika - symbol střelné zbraně - to ona je vlastně hlavní postavou, celým hybatelem všech třech příběhů, hlavním propojovacím článkem x navíc ale např. na svatební veselici v Mexiku znamená přítomnost pistole v ruce a za pasem Bernalovy postavy nejenom pro americké děti symbol ohrožení, ale i předzvěst čehosi špatného v dějové linii, předzvěst tragédie. Ztotožnění se s premisami Michaela Moora (Bowling For Colombine) 4. Bravurní scénář - i přes chronologickou a dějovou roztříštěnost složitá defragmentace mozaiky funguje a divákovi se postupně skládá dohromady 5. Zlo nemá žádnou konkrétní tvář (jako v mnoha jiných filmech), neštěstí přicházejí jen jakoby náhodou - vyplývají z dětské hry, zprvu nevinného výletu do Mexika, z tíživé a temné minulosti v japonské rodině, z existence střelných zbraní... 6. Hodnotový propletenec - stejně jako v reálném životě se záporné a kladné hodnocení lidských činů prolíná - marocké děti zabijí americkou turistku, ale akt ,,vraždy" byl jen HRA, pouhá zkouška dostřelu nové hračky; absurdně a paradoxně manželský vztah mladé Američanky se teprve v mezní situaci boje o život naplňuje a oba manželé nalézají svůj dávno ztracený smysl spolubytí; v západních i japonských velkoměstech panuje STEJNÁ nuda a citová vyprahlost jako v městečku v marocké poušti atd. 7. Poselství filmu? Nejspíš humanismus. Lehko se nám tu akademicky hodnotí povrchnost a vykonstruovanost Ińárrituova a Arriagova filmového světa, když si tu sedíme v bezpečí a koukáme na jejich filmy s životní úrovní, které nedosahují zbylé 3/5 světa. V mexických reáliích ale budou výchozí premisy determinace životních hodnot možná až nepředstavitelně odlišné... To je jen několik střípků z divácké mozaiky světa, kde se i přes zmatení jazyků dějí a fungují věci na stejném principu. Ze světa Babylonu. Myslím si ale, že skutečným uměleckým vrcholem Ińárrituovým bylo 21 gramů ... (06.05.2007)

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)