Zodiac

„ David Fincher bol v mladom veku jedným z tých čo zažili na vlastnej koži terorizovanie obyvateľov Kalifornie, Zodiacom. V danom pamätnom okamihu sedel v školskom autobuse, ktorý musela doprevádzať policajná hliadka po Zodiacovom výstražnom liste, že zaútočí na autobus plný detí.“ _Režisér David Fincher sa nám po dlhých rokoch čakania vracia s ďalším thrillerovím skvostom a tak po nie úplne vydarenom Úkryte nám dáva konečne zabudnúť na veľmi dlhé čakanie po kvalitnej snímke. Fincher je majster tej najdusnejšej atmosféry aká len môže byť v thrilleroch, doslova neprekonateľný sa stáva jeho druhý režisérsky film s názvom Se7em(Se7en) ale s pocitom maximálnej spokojnosti môžem povedať že s filmom Zodiac sa k spomínanému thrilleru najviac priblížil. V podstate postava Zodiaca predstavuje takého Johna Doe zo 70.rokov - obidvaja po sebe zanechávajú stopy ale len také nápovedné aby sme zistili čo majú ďalej v pláne, svoje kruté činy majú pevne v rukách tak aby boli stále nad vecou a nad celým systémom opodstatnením v nemohúcnosti polície vypátrať detailnú stopu na vraha, aj keď sú detektívi vďaka predhodením stopám/návnadám len o krok za ním, stále majú eso v rukáve a priamy vztyk s políciou sa pre nich stáva hrou na mačku a myš. Fincher nás prevedie dejovým úsekom začínajúc rokom 1968, keď Zodiac začal posielať listy do novín s postupným prehupnutím cez takmer celé roky 70., počas ktorých môžeme sledovať ako si počínali s týmto tajomným vrahom detektívi od polície a novinári lúštiaci zložité rébusy. Niektoré dejové línie sú tak zručne natočené že máte pocit akoby ste boli priamo v dianí. Spomeniem hlavne prvý stret Zodiaca s dvomi mladými teenegermi sediacich v aute odstavenom na kraji lesíka, kde navôkol nie je žiadnej inej duše okrem nich, je natočený tak citovo chladno že vás najprv nečakaný výstrel zo zbrane úplne prekvapí a v momente vás zmrazí, tak akoby ste to v skutočnosti prežili alebo skôr stáli pred hlavňou pištole. Rozhovor Zodiaca so psychiatrom sediacim v štúdiu televízie je natočený tak brilantne, že vás rázom posadí z kresla kinosály priamo do stredu diania medzi hlavnými aktérmi rozhovoru, až tam ucítite chladný prístup a prešibanosť Zodiacovej mysle. Na všetkých scénkach je vidieť, že tie roky čo strávil Fincher študovaním dokumentov o Zodiacovi, sa veľmi zúročili v tom ako detailne dokázal vykresliť charakter masového vraha. Najviac údajov čerpal z knihy Robert Graysmitha, ktorého vo filme stvárnil Jake Gyllenhall. _Herecké obsadenie je postavené hlavne na výkone mladej hereckej nádeje akou je Jake Gyllenhaal ten hrá stále dumajúceho Graysmitha, ktorému prípad Zodiaca asi najviac poznačil život, ďalej sú tu herci vo vedľajších postavách napríklad v poslednej dobe opäť prebudený a vynikajúco hrajúci Robert Downey Jr. ako Paul Avery, Mark Ruffalo ako detektív David Toschi, Brian Cox ako psychiater Melvin Belli a nakoniec spomeniem v poslednej dobe dosť často obsadzovaného Eliasa Koteasa ako policajta Jacka Mulanaxa. Všetci spomínaný sa svojej šance predviesť herecké umenie chopili v tom najlepšom svetle ich prejav vo filme je nezabudnuteľný, dokázali nám priniesť atmosféru zo 70.rokov. _Hudba vo filme je hlavne v doprovode piesní z obdobia kedy sa dej odohráva, pod hudbou sa podpísal neznámy David Shire , taktiež kamera bola pre mňa z dosť neznámym človekom ako je Harris Savides ale zas o to prekvapujúcejšia a musím len uznať kvality tohto kameramana, takpovediac bolo to skoro dokumentárne snímanie. U Finchera si pamätám že dosť často preferoval hudbu od Howarda Shore a kameru s Dariusom Khondji ale zmena mu vyšla a prospela. ║Rozpočet $65miliónov║Tržby USA $33,080,084║Tržby Celosvetovo $84,785,914║ (pre vysoký rozpočet si film nezarobí na seba ale treba povedať že aj tak investované peniaze sa použili na jeden z najlepších thrillerov v histórii kinematografie, film Zodiac je umelecké dielo a nie komerčák a pokiaľ pri udeľovaní Oscarov nebudú mať klapky na očiach cena pre najlepší film pôjde do rúk Finchera ) ▐ Tržby za predaj DVD v USA $21,057,229 //počet predaných kusov 1,128,602║ /videl v kine 2x: 100%/ (05.01.2008) (méně) (více)

Existují v zásadě dva typy diváků: casualisté a cinefilové. První mají v oblibě Sedm, druzí Zodiaca. ____ (-spoilery-) V nejobecnější rovině je zvykem chápat horor jako žánr, v němž do naší každodenní reality proniká neuchopitelné zlo. Tím se horor liší od thrilleru. V hororech nějaké iracionálno devastuje náš racionální svět, kdežto v thrillerech jako Sedm nebo Zodiac racionálno ohrožuje iracionální svět. Dokonalost a preciznost sériových vrahů z obou Fincherových opusů jako by kontrastovala s nedokonalým a iracionálním světem kolem nás. Přesně naplánované vraždy v Sedm, zahrnující i pořadí, v jakém je detektivové budou objevovat, usvědčuje naší realitu z nedokonalosti. Není přistižení světa v iracionálním limbu mnohem mrazivější než samotné vraždění a ohavná těla mrtvol? Není tím nejzákladnějším a nejpůvodnějším motivem thrillerů odhalení nesystematičnosti a chaotičnosti našeho světa, který se rozumně pouze tváří? V akčním thrilleru Přepadení v Pacifiku pronese Gary Busey před zatopením námořníků nenápadnou, ale o to důležitější repliku: „Zni to šíleně, ale má to logiku.“ Šílená logika je to, co spojuje snad všechny padouchy. Z chaosu kolem nás kují nelítostný řád. Náš svět, zaostávající za svým potenciálem, jsou schopni nabourat jen proto, že je neefektivní (jeden příklad všudypřítomné neefektivity za všechny: kdyby producenti neblokovali stereoskopickou technologii, nechali ji volný průběh a nevytahovali ji jen jako reakci na televizi v 50. letech a pirátství v současnosti, mohli jsme být dnes technologicky někde úplně jinde). Jistě, zlo můžeme porazit, ale opět pouze jeho vlastními zbraněmi, jak ilustruje názorně Seagal, který v Přepadení v Pacifiku vítězí jen proto, že je ještě o půl stupínku pedantštější, chladnokrevnější a systematičtější než oba padouši, na rozdíl od afektované Eriky Eleniak a zmatených námořníků. Nedokonalost světa se negativně podepisuje i na ústřední trojici ze Zodiaca. Fešácký novinář propadne chlastu, u skautíka se inteligence váže s introvertností a vyšetřovatel vlastně nikdy nic nevyšetří. Není to ale příroda, která někde ubere a jinde přidá, v extrémní podobě si takhle pohrála s Hawkingovým super mozkem vykoupeným shnilým zevnějškem a s Beckhamovým glamour tělem kompenzovaným průměrnou inteligencí, nýbrž společnost, která produkuje neefektivní občany. Na rozdíl od společností odvrhnutích, proto jí nezasažených padouchů. Thrillery a heist-movie jako Přepadeni v Pacifiku nebo Nelítostný souboj jsou politicky ambivalentní, valnou část filmu sice operují v takzvaným anarchistickým módu, nahrávají padouchům, dovolí jim zmocnit se bitevní lodi a vyloupit banku, nicméně v závěrečných minutách ucuknou zpět ke tradicím a zlo potrestají. Žánrové ozvláštnění Sedm i Zodiaca spočívá v tom, že k zatčení bezchybně uvažujícího padoucha nikdy nedojde, a když už ano, nechá se polapit sám a dobrovolně. Vzájemné a nekonečné míjení se detektivů a zločince v Sedm i Zodiacovi, iracionálna a racionálna, se de facto shoduje s tím, co provedla s detektivním žánrem Zvětšenina Antonioniho – je tu zločin, tajemství kolem původního zločinu, hledání zločince, je tu všechno kromě nalezení viníka a jeho potrestání. Mezera mezi iracionálnem a racionálnem dává odpověď na otázku, proč se závěr Sedm odehrává oproti pošmournému zbytku ve dne – tento ústupek umožnil, aby se oboje vůbec mohlo setkat. Ke všemu stojí na straně sériového vraha z Sedm pravda, poněvadž samozvaný terapeut Kevin Spacey potírá špínu z morálně zkažené společnosti, čímž pokračuje v tradici globálního léčitele ze Scorseseho Taxikáře. Lidská společnost je totiž také organismus. Organismus, který, je-li nemocen, je třeba léčit. V Zodiacu se zase příznačně dostane padouchovi nejblíže skautík, ten nejčistší a nejnevinnější ze všech, což můžeme číst konvenčně tak, že protiklady se přitahují – původ zla v nitru zdánlivě čistého, kladného protagonisty je u Finchera patrný už v debutovém Vetřelci s Ellen Ripleyovou coby nastávající matkou mimozemského monstra –, lépe však jako osudovou vzájemnost mezi skautíkem a vrahem: oba bojují proti nespravedlnosti v uspořádání světa, který svou nedokonalostí a neefektivitou ostře kontrastuje s precizními plány vrahů a násilníků. ____ Přes výtky, že je Zodiac nudný, Fincher zahlcuje diváka po celé dvě hodiny v rychlým tempu neustále novými informacemi. Je to až obsedantní, to intenzívní množství dialogů a nasazení celé podívané. Bezmála každý režisér otravuje diváka zbytečnými záběry, ať už poetickými, nebo dramaturgickou vatou; Fincher nikdy. V Klub rváčů vystřídá za prvních dvacet minut snad 90 lokací! Fincher není fenomenalista jako Malick, nebo do kosmologického módu přepínající Kubrick, nikdy se nekochá ani nepozastavuje. V Zodiacu je pouze jeden takový moment, zhruba uprostřed krajně atypický zrychlený záběr výstavby mrakodrapu, který ale dokonale postihuje Fincherovu vášeň pro vtěsnání spousty informací do jediného okamžiku. Fincher nejen zhušťuje čas pomocí vypouštění nepodstatných okamžiků, ale často klade události bezprostředně za sebe. Spíše než sled událostí jdoucích po sobě tedy Zodiac zachycuje jejich souvislý tok. Příčiny komplexity, plurality a dynamičnosti naši technologizované a medializované společnosti se v Zodiacu odrážejí ve frenetickém hemžení různých zdrojů informací: telefony, rádiem, televizory, hudbou, tiskem. Fincher ale nikdy informace nezdvojuje. Platí například, že více obrazových rovin-plánů v záběru k sobě vždycky do nějaké míry odkazuje. Je mezi nimi nějaká konexe nebo souvislost. Kdežto dění odehrávající se v interiéru a zvuky z ulice, jež se indiskrétně vtírají do obrazu, spolu nesouvisí. Fincher zvuk od obrazu oddělil, protože jinak by nemohly nezávisle na sobě poskytovat divákovi různé informace a tím hnát film kupředu. Hlavně v Sedm je zvukový design ohromující: když si uvědomíte, kolik z toho filmu se točilo v interierech, ale jak si přesto stále uvědomujeme město, ve kterém se akce odehrává. Celé to město existuje výhradně na zvukové stopě – skoro tu není exteriérový záběr. Stejně jako ve stísněných interiérech uzamknuté, ruchům ulice vystavené filmové postavy ale nemáte pocit klaustrofobie, protože víte, že tam venku je celý svět – slyšíte vystřely, hluk ulice, hádky, všechny možné zvuky. V Sedm je třeba scéna, ve které metro způsobí otřes v baráku. Fincher ale metro neukáže, tím by pouze nadbytečně zdvojoval a zpomaloval děj. V Zodiacu při rozhovoru vyšetřovatele s dětmi zase nikdy nestřihne na děti. To jsou ale přesně ty grify, které odlišují mistra od rutinéra. Učedník následuje naučené postupy doslovně a slepě; mistr je vůči ním podezíravý. ____ Co tedy Fincher ve svých filmech dělá a na čem stojí, je v podstatě to, že jednoduše vezme věrohodný a zdaleka ne perfektní postavy a zasadí je do podivného a jen stěží uvěřitelného světa. A jakkoliv na tomhle principu stojí a padá celá kinematografie a umění vůbec, u Finchera je to trademarkem. Za druhé si vybírá sofistikovaný (evropský) náměty, ale pojednává o nich v dosti zběsilým (americkým) tempu. Čili - využívá dvě překvapivě velice triviální formule. (19.03.2010) (méně) (více)