Životy těch druhých

Also, geben Sie uns den Oscar, oder was? Aniž bych chtěl nějak umenšovat kvality všech komponentů tohohle nepochybně výtečně zvládnutého filmu (navíc celovečerního režijního debutu), je to přesně tahle věta, co si v souvislosti s Životy Těch Druhých vybavím na prvním místě. To jak se Ulrich Mühe vnitřně i projevem dokonale proměňoval (jakkoliv mu to nežeru), to jak jeho život se sluchátky kontrastoval s tím "luxusem", který mu jeho práce přinášela, jak přesná byla Martina Gedeck, co za dokonalé hajzly byli všichni ti potentáti, to všechno se mi hlavou prožene vždycky až poté, co si řeknu, že tohle je sakra přesně ten typ filmu, který si říká o filmové ceny - však jich taky doma posklízel, že až hanba pluť. Lidi prostě chtějí takové nereálné hrdiny (Müheho i Kocha), a melodramatická rozuzlení s pohádkovými tečkami. Na první zhlédnutí to na mě ovšem působilo právě tak, jak podle tvůrců mělo. Míň než 80% by byla urážka, ale pro boha živého, nesrovnávejte tohleto s našimi Pouty. Je to zhruba podobné srovnání jako když si teď v Odvážných Palcích Irena Hejdová ulítla a nadnesla, že by Green Lantern mohl být podobný Pánovi Prstenů;) Tak či onak, tohle - a ne dementní rádobykomedie o Hitlerovi - měla být poslední role Ulricha Müheho, velkého to herce. (21.08.2011)

Mrazivé. To byla první věc, která mě napadla krátce po skončení tohoto skvělého filmu. Das Leben der Anderen je výborný snímek, který mi trochu poodhalil, jak to vlastně tenkrát v NDR vypadalo. Já, člověk tímto systémem nezasažený, (řekl bych naštěstí) tuhle dobu znám jen z vyprávění a proto nemůžu říct, jestli tam nebylo něco přikresleno, ale jak tak čtu komentáře pode mnou, tak se zdá, že ne. Navíc teď jsem se dozvěděl, že tento snímek porazil v oscarovém klání i Volvera, který se mi dost líbil. Ale musím uznat, že oprávněně si odnesl Oscara. Prostě nemám slov. Skvělý film, který je zapotřebí vidět a určitě ne jen jednou. (24.08.2010)

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)

Po mírnějším rozjezdu se najednou vynořil další ze skvostů německé kinematografie. Drama o tajné policii Stasi v bývalém NDR s jejími praktikami, kde se jim rozhodně nehodil nikdo, kdo by náhodou začal používat své svědomí a chtěl se stát trochu lepší lidskou bytostí. Z celého filmu mám vyjímečně velmi dobrý pocit i přes jeho pomalejší tempo a delší stopáž. Roli Gerda Wieslera zahrál Ulrich Mühe skvěle a i když toho moc nenamluvil, tak jeho oči a mírná mimika mluvily a já věděla co a to osobně považuji za bravurní herecký výkon. Vynikající atmosféra podpořená dobrou kamerou a hudbou ještě víc umocnila můj intenzivní zážitek z filmu. Ve výsledku je u mně absolutní spokojenost pouze s jedním malým obláčkem kolem jedné smrti a trochu nereálného konce, který mě ale emotivně dostal. (26.01.2013)

Mrazivé i vtipné, všechny paradoxy šmíráckého státu, jehož obyvatelé se ve svých postojích kroutili jak na kolovrátku, se myslím filmu podařilo vystihnout přesně. Jen dvě výtky bych měl, Wieslerovy pochyby nebyly zpracovány úplně věrohodně a také konec zabředával do nudy hodně nebezpečně a když píšu konec, nemyslím tím posledních několik záběrů, ale cca skoro půlhodinu. (16.03.2007)