Zrcadla

Já jsem byl tedy osobně nadšen. Aja prostě umí a to ve všech oborech ... Jediné, co neumí, tak dodržet tempo filmu, to mu prostě nejde. Ale jinak je "Mirrors" naprosto perfektní horror, který mne, zarytého příznivce do násilných explotation kruťáren držel kupodivu od začátku do konce v pozornosti. Je perfektně kamerově a výtvarně provedený, jeho záhadnost asi do poloviny spolu s lekačkami funguje, načež v ději nastoupí jisté rozuzlení záhady, která je však doplňena "několikerým" koncem, kdy jsem si už chtěl vydechnout a Aja na mne vysypal ještě tři třešničky na dortu navíc ... nebo spíš pecky. Film šlape od začátku do konce, občasné gore jsou prostě fantastické. Bohužel si myslím, že USA už Aju vyloženě pohltily a i když mu ty asi 3 extragore scény dovolily, bylo to jen pro to, aby postrašil a i přesto zůstal film přístupnější širší veřejnosti (a více se na něm vydělalo ...). Ale jinak perfektní... Sutherland sice nebyla zrovna nejlepší volba, ale ždíme ze sebe maximum a to prostředí baráku, to je úplně super ... připomínalo mi excelentní a mnohem méně známý horror Session 9 (2001). (05.02.2009)

V první řadě výtečná hudba, výtečný Kiefer Sutherland a výtečně zvládnutá práce s atmosférou. Hororový guru Alexandre Aja radioaktivitou zmutované potomky horníků vyměnil za napůl vyléčeného alkoholika/bývalého poldu (letitého detektiva položí jedna mrtvola?), potulujícího se na okraji propasti. Klišé kupí klišé, ale budiž odpuštěno. Námět totiž přímo vybízí k vizuální filmařině. Důvěrně známý svět zrcadel, do kterých denně několikrát koukáme, je bravurně zbaven svých daných pravidel a depresivní jízda může začít. Jenže – stejně jako v předešlých kouscích – si se scénáři francouzský režisér nikdy příliš hlavu nelámal, ale tentokrát se mu to krutě vymstilo – a to nijak zvlášť nerýpám (kam až sahají možnosti „zrcadel“?). Naštěstí nechybí podpora v režii, která se krve zdaleka neštítí a v hereckých partech (výborný Kiefer po nálezu mrtvé sestry), přičemž můžu slíbit, že z takové Amy Smart vám spadne čelist. A to doslova. Tvůrci si hrají s možnostmi vidění, důraz se klade na obraz, který chytře deformuje realitu. Na druhou stranu si přiznejme, že to mnohdy vypadá, jakoby Aja točil pro různé diváctvo. Chtěl se zavděčit „nenáročným“ teenagerům (nepropracované vizuální nápady či ochota vycházet vstříc mlsnému mužskému oku – osa Paula Patton – mokré tričko – poctivě detailní kamera, tady nejsem proti) stejně jako přemýšlivějším milovníkům žánru (viz. závěrečná pointa), jenže tři nesourodé závěry už je docela dost – navíc cesta k nim je minimálně diskutabilní.. Po mystičnu přichází akční nářez, následován „obrácením předešlého naruby“. O zklamání se přesto nejedná, viděl jsem PODSTATNĚ nevydařenější remaky asijských hororů (Zmeškaný hovor považuji za ideální příklad), krokem zpět ale Zrcadla bohužel jsou. Každopádně se těším, jak se drzý Aja popere s plánovanou Piraňou.. (30.10.2008)

Aja se tentokrát pustil do takovýho duchařskýho hororu, namísto do řezničiny typu Haute Tension nebo Hory mají oči a rozhodně nezklamal, dokázal občas vyprodukovat solidní porci napětí a dvakrát ve filmu použil svojí nejvytříbenější disciplínu, čímž jsou gore scény a ty teda stojí za to, roztrhnutí úst byla absolutní gore lahůdka. Nicméně jako celek to je občas trochu mdlý a slabý a Keifera Sutherlanda moc nemusim (23.09.2008)

Spíš fantasy detektivka než horor, ale budiž. Jack Bauer proti zrcadlovým bubákum nedopadl zase tak špatně jak jsem čekal, vlastně jsem si to docela užíval. Pátrání po příčinách požáru Mayfloveru každému správnému fandovi připomene nejedno dílo Stephena Kinga a umírací scény vlastně taky. Kiefer Sutherland odvádí solidní výkon i když postava Bena Carsona stojí za starou belu a kdyby z něj díky Kieferovi neprobleskával Jack tak nevim. Díky Navarretově hudbě a hodně efektnímu závěru, který mě hodně potěšil (i když jsme něco podobného viděli i jinde, že?) jsou to nakonec pěkné 4. (27.09.2008)

Alexandre Aja se již dokonale etabloval mezi režisérskou elitu. Svými dvěma předchozími hororovými počiny získal respekt nejen mezi fanoušky, ale dokonce i mezi odbornou veřejností. Přesto se však ještě nedá označit za opravdovou režijní hvězdu. K dosažení této kýžené mety mu měl pomoci nový snímek, remake korejského snímku Geoul sokeuro. Slovo remake nelze v tomto případě brát příliš vážně. Aja se totiž rozhodl původním snímkem pouze inspirovat a až na pár společných momentů a samozřejmě základní zápletky spolu nemají příliš společného. Příběh samotný se velmi chytře rozhodl spojit několik žánrů do jednoho. Dostává se nám tu vrchovaté dávky rodinného dramatu, mysteriózní detektivky a duchařského hororu. Nečekejte však žádný maglajz, veškeré žánrové zlomy jsou přirozené a funkční. Zlatým hřebem večera je pak finále, které se předchozímu ději vymyká jak jen to je možné. Aja si chytře pohrává nejen s hlavní postavou, ale také s divákem, přičemž stále zůstává dokonale osobitý a zachovává charakteristické znaky své tvorby. Přestože se jedná o nejvyspělejší Francouzův snímek, kvalitativně za těmi předchozími bohužel zaostává. (21.09.2008)