Otravný chlap

Někteří soudobí teologové vypodobňují peklo jako nekonečný bílý prázdný prostor, ve kterém jste sami. Těžko říci, zda je místo, kde se ocitl Andreas, lepší či horší... Zneklidňující, tíživé, bezvýchodné. I Stepfordské paničky nebo Smrtihlav hýří mnohem větším optimismem než Otravný chlap. Nevím, proč komedie, ale třeba někomu přijde vtipné uříznutí prstu, masakrování na kolejích či střeva visící ze sebevraha. V jiném filmu možná, tady mě to nerozesmálo... (22.06.2014)

V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. (29.11.2011)

Celej film je prázdnej asi tak jako život Andrease, ale pro někoho to evidentně ještě nemusí být špatně. Totiž natočit film, který se snaží rozvést téma nenávratnosti despěláckýho života do ještě pestrýho dětskýho života, nudným způsobem, sice asi dobře ladí s tim, co se film snaží sdělit, ale přes tu nudu jsem se nějak nepřenesl. Možná někdy jindy. (24.07.2013)

Vize světa, ve kterém jsou všichni šťastní, ale naprosto bez nějakých reálných emocí či vzrušení v životě, měla podle mě být kritickým podobenstvím konzumního života (aspoň na něj jsem zde našel nejvíc odkazů). A popravdě celkem promyšlenou a zpočátku docela podmanivou, později mě to začalo poněkud nudit, protože mi to připadalo jako námět spíš na středometrážní film (nebo na 70 minut max). I tak se mi ale Otravný chlap líbil, kameru ten film má skvělou, akorát mě ještě zklamalo, že tomu chybí pořádný konec, protože to, co tady bylo, je nedostačující a i poněkud chabé, jako by se Lien bál to nějak pořádně zakončit. Fakt škoda, jelikož kdyby byl, dám tomu i tu čtvrtou hvězdu. Takhle je to jen za silné 3* A proč je tu žánr fantasy moc nechápu, to spíš podobenství, nebo - když už by nebylo nic jiného - sci-fi. (28.05.2020)

Norsko-islandské antiutopické zpracování posmrtného života. Muž bez minulosti se dostává do města, kde jsou všichni šťastní, a kde i přesto chybí byť jen náznak radosti, vzruchu a vůbec všech opravdových emocí. Film skvěle reflektuje současnou konzumní společnost, kde je přijatelný jen spokojený jedinec, který strojově vykonává přidělenou činnost a žije v přidělených podmínkách. Pojetí pekla jako Orwellovského odcizeného světa nabízí i takové záludnosti, jako je zapomenutá skulinka, evidentně propouštějící lahodné tóny ráje; ---SPOILER--- jakmile však odsouzená duše zkusí uniknout jejím směrem, končí nevyhnutelně za drze projevenou nespokojenost v pekle ještě horším... Pozoruhodné. 8/10 (08.08.2009)