Mé druhé já

Po agentce Starlingové se Jodie tak trochu plácala ve vodě, ale touto rolí se, alespoň pro mě, vrátila zpátky na nebe. Výborný výkon dělá z trochu prvoplánového scénáře skvělý zážitek i přesto, že se cyklicky objevují slaboty a srdcolamy - v reálu by černý policista (v USA dělají fízly snad už jen negři:-)) byl komisně prudný a debilně oficiální, i když možná pod vlivem přízně bílé dámičky by poroztál:-) Ale ruku na srdce, komu z nás se stalo tohle a kdo z nás v téhle situaci by měl sílu udělat to, co ona? Takže pro mě dobrý, film mě bavil, cítil jsem uspokojení z každého výstřelu a výslednou satisfakci už trapné sebeobětování uvědomělého negra nemohlo zkazit. A na závěr, tady je krásně vidět, co jsou zač ty kreatury, nosící řetězy na krku, které poslouchají hiphop nebo rap, debilně kroutící rukama, s čepicí nakřivo, prostě barevný šmejd. Tak si říkaj sami, pozor! (18.05.2008)

Solidní atmosféra a na půli cesty podaný teror vnímaný očima ženy. Nedočkáme se žadných svalů, hektolitrů krve ani hrdinských xichtů. Jordan se to pokusil vzít za úplně jiný konec. Povedlo se to, jak už jsem zmínil, tak nějak napůl, nicméně za podívání tenhle film rozhodně stojí. Především Jodie Foster tyto role umí a její dialogy s Terrencem Howardem jsou velice kvalitně napsané. Žádné šokující brutality ala Taxikář se nedočkáme. Město není tak špinavé, úchyláci nejsou tak úchylní a drsnost není tak drsná. Jakoby se tvůrci nedokázali pořádně odvázat. Konec naštěstí v pořádku a proměna hlavní hrdinky relativně uvěřitelná. Mohlo to dopadnout i hůře. Stále tam JE ta hmatatelná uvěřitelnost. I když si ji musí člověk trochu dopepřit a zamíchat. (30.04.2008)

Pro mě je tenhle film hodnotitelský oříšek. Na jednu stranu mě docela bavil, užíval jsem si Jodie a její výkon (znovu potvrdila, jak moc výbornou herečkou je). Ovšem těch „ale“, kterých během filmu narostlo jako hub po dešti. Jistě, kdo nezažil, těžko může usuzovat, nad čím asi tak tento násilnou tragédií postižený člověk přemýšlí…přesto, není na nákup zbraně jedna neúspěšná návštěva policie+otravný záznamník detektivů málo? A pak hned na to další totálně vyhrocené události jako „obchod“, „podzemka“…„auto.“ Snad každý divák se musí nad takovými náhodami minimálně pozastavit (v opačném případě je zcela odmítnout). A pak je tu detektiv, jakkoliv sympatický, tak totálně nevyrovnaný (ne co do herectví jeho představitele, ale postavy jako takové); na některé věci přichází (spojuje si je) až obdivuhodně rychle, jiné zas slepě přehlíží…znovu to zrovna moc důvěryhodnosti nevyvolává, a to nemluvím o maximálně diskutabilním závěru (kterému se však nedá odepřít slušná porce napětí). Výsledné hodnocení je na pomezí ¾*, ale za ten odporný kalkul (v podobě psa) na konci se přece jenom já osobně přikloním k nižší variantě (tu vyšší bych však také chápal). „Co děláte, když nemůžete spát?“ – „Nic.“ – „Není to těžký? Nedělat nic?“ – „Ne, dá se na to zvyknout.“ (28.08.2014)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Jodie Foster nám xichtem zraje do rolí babiček, zvláště když se namaluje, ale postavičku má stále k světu a herečka je to zkrátka výborná. V této psychologičtější variaci na "Přání smrti" nahradila v hlavní roli Charlese Bronsona. Násilí a obrana před násilím, velmi vděčné téma a v některých ohledech brutálně realisticky zpracované. Jenže místy si logika odběhla na záchod a tak se setkáme i s nepříliš věrohodnými situacemi - (mírný SPOILER) hlavně ze závěru jsem lehce rozpačitá, tam na paní logiku asi přišla sračka. Takhle to v životě prostě nechodí, jakkoliv by bylo fajn, kdyby ano. Závěrečná čtvrtina dojem z filmu poněkud snížila, ale pořád se udržel v solidním nadprůměru (napomohla i výhybka oproti očekávanému romantickému klišé, díky za ni). 71% (24.05.2010)