Vyhoštění

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. (07.12.2007)

Na blíže neurčeném místě, v blíže neurčeném čase, uprostřed polí tam roste ořechový sad, vedle stojí krásně venkovsky zařízený starý dům.....a v tom domě tráví prázdniny rodina s dětmi. Rodiče Alex a Vera mají velký problém. Problém v komunikaci.........Drama nemocné rodiny je velmi poutavě natočeno. Dlouhé statické záběry na okolní krajinu jsou chvílemi až tak krásné, že jsou téměř na hranici kýče a skvěle kontrastují s citovým chladem rozprostírajícím se všude kolem. Trošku mi vadí konečné polopatické rozluštění. Jakoby se Zvyagintsev bál ,že by mohl zůstat nepochopen a přitom dle mého názoru právě v neuchopitelnosti díla by byla největší sila. Takto je nám tak vnucen jednoznačný pohled a Vyhoštění tím tak trochu padá do koše moralitek. Přesto dávám vysoké hodnocení, na projekci v MFF KV nás bylo 5 přátel a žádný z filmů, které jsme tam společně viděli u nás nevyvolal takovou diskuzi. Zajímavé, každý jsme si našli úplně něco jiného. A K.Lavronenko je nezapomentulný! (22.04.2008)

Film jsem poprvé zhlédl v r. 2007 na MFF v Karlových Varech a hluboce mě zasáhl. Dodnes mi v paměti uvízly dlouhé záběry auta projíždějícího kolem temných instrustriálních prostor za doprovodu znepokojivého hudebního doprovodu - nádherná kamera, lokace a hudba jsou hlavní poznávací znaky tohoto neobyčejně působivého snímku. Když jsem si film znovu pustil po letech, nyní mnohem lépe obeznámen s dalšími Zvjagincevovými filmy, oslovil mě srovnatelnou měrou jako tehdy ve velkém sále Thermalu. Již úvodní dlouhá scéna sledující jízdu auta po polní cestě předznamenává, že jde o filmařsky suverénní a ambiciózní počin, který své karty vykládá pozvolna na prostoru rozmáchlé stopáže 2,5 hodiny. Komorní příběh sleduje osudy několika postav (výborný Konstantin Lavroněnko v hlavní roli Alexandra), z nichž nikdo není zcela bez viny a film mnoho motivů pouze naznačuje, aniž by dával jednoznačné vysvětlení. Saroyanův text "Směšná záležitost" z r. 1953, jímž je tento film inspirován, podle všeho zatím nebyl přeložen do češtiny (nebo se mi ho alespoň nepodařilo dohledat), což je škoda, protože bych si ho nyní s chutí přečetl. Zvjagincev je rozhodně nejzajímavější současný ruský filmař, kterého znám - každý jeho film představuje výjimečný divácký zážitek, ze kterého se vzpamatovávám celou věčnost. (31.03.2015)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)