Žízeň

Bakjwi trochu trpí tim přehnanym mixem filmovejch stylů, což lehce odsouvá do pozadí Chan-wookovo filmařský umění a jeho cit pro vyjádření pocitů. Opět násilí a sex v dokonalý formě, skvostná kamera a pomsta nepomsta, která je tentokrát zabalená do upírskýho příběhu, kterej je tak trochu cítit západním světem. Ale to asi Chan-wookovi nemůže nikdo vyčítat. (10.12.2009)

Nechci znít kacířsky, ale ačkoli je Bakjwi asi tak stokrát lepším a nápaditějším filmem než Stmívání, u druhého jmenovaného jsem se bavil víc. Sice na jeho účet, nicméně aspoň něco. Žízeň je pro mne přesně tím typem filmu, který míchá žánry tak zběsile, že se jejich efekt nakonec nenásobí, nýbrž totálně ruší. Na spoustu lidí to evidentně funfuje, na mne bohužel ne. Zaujalo mě až asi posledních čtyřicet minut, které to vytáhly na tři hvězdy. (15.11.2009)

Sang-hyun od detstva vyrastá v cirkevnom sirotinci. Celý život je presvedčený o tom, že bude pomáhať chorým ľudom. jedného dňa vstúpi do lekárskeho experimentu pre hľadanie lieku nevyliečiteľnej smrteľnej choroby. Všetci dobrovoľníci, až na neho - zomrú. Sang-hyuna berie po tejto udalosti okolitý svet ako boží zázrak. Po krátkom čase si však začne uvedomovať, že s jeho telom predsa len nie je niečo v poriadku. Jeho zmysli sú čoraz intenzívnejšie, vadí mu denné svetlo a čoraz viac baží po krvi. To, že sa z kňaza stal upír, nie je najväčším problémom. Sang-hyun začína zvádzať vnútorný boj medi dobrom a zlom. V jeho mysli i duši prebieha nerovný súboj. Zvíťazí nakoniec láska či krvilačné potreby? A aké to bude mať následky? Divák, ktorý si pustí tento film, by mal v prvom rade vedieť, že "Thirst" je viac ako z polovice drámou. Dlhočizné rozhovory či úvahy, predsa len nie sú pre každého. Následne sa film zmení vo veľmi slušný upírsky psycho snímok s komediálnymi prvkami (dokonca s jemným romantickým nádychom), ktorý neuspokojí len niekoho, kto z ťažka ocení niečo, čo je úplne iné, ako doposiaľ videl. Kórejské či Japonské filmy sú špecifické svojou čudesnosťou, ktorá sa v Európe či Amerike, proste nenosia. "Ploché" príbehy v týchto kultúrach nemajú priestor - 70%. (13.01.2014)

Že by Park ztrácel formu? Jak si jinak vysvětlit, že si stejně jako v průměrném Im a cyborg pomáhá nadpřirozenem? Čekal jsem od tohoto filmu hodně a vzhledem majstrštykům typu Olboye, Paní pomsty nebo JSA to byla očekávání oprávněná. Tatam jsou kvanta nádherné hudby z předchozích filmů, bůhvíproč. Výtečná kamera naštěstí zůstala, ale to je asi jediná věc, která mě nezklamala. Ta ovšem nepřekryje plytký příběh, a co mě hodně nepříjemně překvapilo, občas i zaoceánsky působící prvky. Atmosféra by se taky rozhodně nedala krájet, násilí a krvavé scény jsou narozdíl od předchozích filmů až neuvěřitelně samoúčelné. Najde se sice několik skvělých scén, ovšem ohromila mě bohužel jenom jedna (krvavé hraní na flétnu) a to je na 133 minut sakra málo. A film navíc ke konci skouzává spíše do bláznivé komedie, což se mi pranic nelíbilo.Všechno poukazuje na to, že má Park slabší období, ale pevně doufám, že se dalším filmem vrátí do správných kolejí. Nerad bych ztratil nejoblíbenějšího režiséra. Slabé čtyři hvězdy a 70% (31.01.2010)

Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit. (23.08.2018)