5 centimetrů za sekundu

Po vizuální stránce naprosto dechberoucí, to množství detailů, hrátky se světlem, barvy či záběrování jsou neuvěřitelné. Děj pak hraje vyloženě druhé housle, tady jde spíše o lyrické zamyšlení nad silou a komplikovaností nenaplněných citů (konkrétně školních lásek), takovou melancholickou báseň v monolozích. První dvě kapitoly hodinového snímku jsou okouzlující, ta kratičká třetí už jenom spěšně konstatuje něco ve smyslu "život jde dál", aby byl nastolen alespoň pocit nějaké pointy. (02.03.2012)

Vizuálně naprosto neuvěřitelné a všem jsem moc přál, ať to nějak dopadne. Jenže, jak je to krátinké, tak to ze mě i po chvilce vyprchalo a už druhý den jsem si pamatoval jen, že to hezky vypadalo. A ta vychválená závěrečná píseň je doprovázána perfektní střihem, ale samotná skladba to alespoň pro mě zabila. (01.11.2012)

A já se k Shinkaiovi přiblizuji ani ne 1 cm za rok, protože recenzi vskutku píši o pár kilometrů blíž k Japonsku než obyčejně. Legrácky stranou, jeho scénáristický styl plný fantazírování doposud nedokázal ve mně zažehnout jakýkoliv druh příjemnějšího pozdvižení a přitom úvodní příběh k tomu měl fajn náběh. Líbí se mi motivační vyprávění o překonávání hranic neznáma k dosažení vytouženého cíle a to ústřední dvojice s naivní ale zarputilou obětavostí činí. Člověka ze západní hemisféry může překvapit konečná netečnost, skromnost ve vyjadřování a projevování citů a emocí, ale přítomné milé souznění hřeje na srdci. I když chápu poselství dalších 2 příběhů, tak mám ve stínu předchozího dílu problém najít logiku chování nejen ústřední dvojice, ale celkově filosofického pojetí tématiky. I když se domnívám, že následující 2/3 anime je o poetickém smutnění nad mírnou osudovostí a citové vytrvalosti, nakonec v mé mysli se to nechtěně vyjímá jako kritika nemohoucnosti. Scénář tomu všemu nenápadně pomáhá přímým uhýbáním od vysvětlování podstatných faktů a nikdy neodpoví na úplně banální otázky typu: "Proč se opět nejelo vlakem? Proč se nevolalo a jen psalo?". I když si nemyslím, že jsem citově vyprahlý, asi jsem už přílíš zvyklý a uzemněný nekonečnou várkou japonského afektovaného a prožívaného nepřiznávání lásky, že další variace k tomuto nepochopitelnému činu a čekání na Godota mě nevytrhnou. Neměl jsem pocit, že je to láska století. Neměl jsem pocit, že jsem dostal pádné důvody k tomu, aby mi bylo líto nevykonané grandiozity anebo naopak uznale přikývl: "Jo, tak přesně takový je život!". Nejlepším prvkem, jako už ostatně vždy u Shinkaie, jsou krásné obrázky doprovázené buďto citlivě zvoleným hudebním doprovodem anebo decentním japonským popíkem. Pokud to úmorné vlečení v něčem ocením, tak je to právě vychutnávání si audiovizuálu, který je skvostný. Ale jen za něj 5* nikdy nedám. (18.01.2022)

Japonské animáky umí být nádherně melancholicky poklidné, procítěné a dokonce i ty nejbanálnější situace umí naplnit neobyčejným kouzlem a nezapomenutelnou atmosférou. Makoto Šinkai to všechno ještě zpomalil a povýšil na druhou. Dokonce i ty sněhové vločky se v dlouhých záběrech snášejí tak nějak pomaleji. Ten film je jako sen, jako filmová meditace, která z hlubin paměti vytáhne ozvěny vlastních prvních naivních lásek i připomínky všeho co jsme tehdy kvůli nim byli schopni udělat a podstoupit. Na druhou stranu, užít si takový film vyžaduje nejen trpělivost, ale především to správné rozpoložení. Pokud ho netrefíte, uvidíte nudu o ničem, ale pokud to trefíte, dostanete dojemný příběh o láskách, kterým není přáno a dáno se naplnit, příběh hluboce procítěný a emotivní přesto podávaný bez velkých vypjatých gest. Jen málokdy se mi stává, aby byl animovaný film tak intimním a osobním prožitkem. (26.04.2019)

Jako romantickej film je to fajn, to ne že ne, ale pro mě, skeptickýho cynika, v tom nikde žádnej větší zázrak teda neni (že něco nekončí hepáčem, neznamená samo o sobě ještě vůbec nic). Animace i hudba jsou ale celkem sympatický, i když pro mě už lehce na hraně kýče (ale to je asi holt ta východní kultura) - z mýho naprosto laickýho a japonskym filmem vlastně nepolíbenýho pohledu mně ale jednoznačně víc sedne nenavoněnej styl animací Mijazakiho Mononoke, Zámku v oblacích atd. První "povídka" byla podle mě nejzajímavější a nejhezčí, z toho zpoždění a Takakiho zoufalství jsem měl krásně beznadějnej pocit, druhý dvě už mě ale teda tolik netáhly. Celkově je to ale příjemnej kraťas, jen teda pro mě žádná top záležitost. WTF moments: Možná to zase souvisí s tim divnojaponskem, ale co to jako mělo bejt to na konci tý první povídky, kde se teda Tataki po asi čtyřhodinovym zpoždění konečně za Akari do tý čekárny dostane, aby tam k ní po tý nervydrásající cestě (kdy jsem spíš čekal, že jako správnej Japonec každou chvíli radši spáchá seppuku) skoro až nezúčastněně a s rukama v kapsách přišel a ona(!), která tam na něj celou dobu věrně čekala, se mu tam skoro na kolenou rozbrečela? (12.11.2018)