Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (408)

Mahalik 

všechny recenze uživatele

Když na ty spoře oděný a vyjukaný japonský kluky vyběhlo tucet ozbrojených amerických mariňáků se zbraněmi a dokonalou vojenskou výbavou, vyvstala mi v hlavě myšlenka, která napadla snad každého, kdo má srdce a duši. Proč tahat do války lidi, kteří žili obyčejným životem, zbraň drželi v ruce jen když stříleli po ptácích na poli a vlastně ani pořádně neví za co bojují? Za vlast? Dost chábá výmluva. To je spíš taková nevinná lež, která má zamaskovat imbecilitu a neschopnost těch nahoře. Kdyby o osudu všech lidi rozhodla šachová partie mezi zmiňovanými "nadlidmi", bylo by to prospěšnější.__ Tak jako tak, historie je neměnný fakt. Slouží k ponaučení (leč málokdo si je toho vědom!) a k uvědomění si toho, že náš život se může změnit jedním lusknutím prstů. Ti kluci z Iwo Jimy byli za hrdiny. Byli připraveni na to, že tam prostě umřou ("Proč děláme zákopy, když tu stejně všichni pochcípáme?"). A právě to vědomí muselo být šílený. Dopisy nejsou ani tak o epických bitvách, jsou spíš sondou do duší těch vojáků, kteří nevěděli, co mají vlastně dělat. Eastwood si toho byl vědom a naservíroval film, který -možná není dokonalý- ale z pohledu čistě laického můžu říct, že mi dal hodně. To, že život je stabilní asi jako domeček z karet, je tím pravým impulzem pro mě! Takže raději žít než umřít (navíc pro lidi, kteří si to vůbec nezaslouží). Peace! ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. ___ Dopisy, stejně jako efektnější a nadhodnocená Pouta války, začínají vykopáním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva. Jejich divácké přijetí bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní strukturu, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe ("kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů"). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt. O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život. Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. ___ Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých herců rozhodně nebylo náhodilé a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů. Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující coby důkaz oné snahy o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení. Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně pozměněné podobě procházejí dodnes. 90% Zajímavé komentáře: Dale, Indy, Macik, Martinius () (méně) (více)

Reklama

Phobia 

všechny recenze uživatele

Jako každý Eastwoodův film, také "Dopisy z Iwo Jimy" se vyznačují precizním řemeslem, pomalým tempem, koňskou dávkou emocí, kýblem témat k zamyšlení a plnou cisternou patosu. Pak už záleží jen na povaze a momentálním rozpoložení diváka, jak ten cílený útok na city přijme. Já jsem si bez větších námitek užila sledování vyhladovělých japončíků, co kopou do zblbnutí tunely, aby zabránili početně i technologicky zdatnějšímu nepříteli v ovládnutí strategicky významného pustého ostrova. Poslušní žluťáci, rozervaní mezi vštěpovanou loajalitou k Císaři a touhou přežít, vrátit se k rodinám, ryzí hrdinové i sebevražední fanatici, intriky a rozpory mezi nejvyššími důstojníky, nedostatek zásob, sračky ze špatné vody, námaha, hlad... a bombardování, trvající celé dny i noci. Na tomto pozadí se chvílemi promítají střípky ze životů některých vojáků - od nudnějších záblesků generála, přes silnější úryvky pekaře Saigó a fízla Šimizu. Prostě normální lidi semletí ve víru nelítostných událostí... no, vlastně ne tak úplně normální - pro většinu kultur je asi obvyklé za všech okolností bojovat až do posledního dechu, dokud zbývá alespoň nepatrná špetka naděje, a nepokládat předčasně hlavu na špalek, aby cti bylo učiněno zadost. Celkem by mě zajímalo, jak emerické publikum přežilo nutnost po většinu stopáže louskat titulky:-). 80% ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

The real heroes are the ones left on the island. Stanley Kubrick se dlouhou dobu připravoval na svůj velký film o holocaustu, ale nakonec mu vítr z plachet uzmul mladší kolega s oscarovým Schindlerovým seznamem, o kterém britský mistr prohlásil, že nevypráví o miliónech mrtvých, ale o těch pár stovkách, které to nakonec přežily. Kubrick by z Dopisů z Iwo Jimy měl jistě radost (a nejenom díky kubricovskému záběru postupného vzdalování se od postavy a její vyhranění z prostoru), nevypráví totiž o těch pár přeživších, ale o těch spoustách mrtvých._____ A nabízí po čas filmu tolik emociálních vrcholů, které jsou z koncepčního hlediska tak famozně zvládnuté, že jsem nevěděl, jestli si vychutnávat dokonalý audiovizuální zážitek (ten Oscar za střih zvukových efektů je opravdu zasloužený), nebo žasnout nad tím, jak úchvatná anti-teze k Spielbergově Zachraňte vojína Ryana to je. _____ Stejně jako Vlajky našich otců, které jsou odvážným vypravěčským experimentem, byly oduševnělou nápodobou starších válečných filmů v čele s těmi Raola Walshe, Dopisy z Iwo Jimy vypadají jako válečný snímek Akiry Kurosawy či Jasudžira Ozua. Odpovídá tomu i výstavba celého díla, staromódně pojaté flashbacky (najezd na tvář a následný odjezd po skončení flashbacku) a hlavně držení se a občasná kritika kodexu cti, který nedovoluje některým jedincům nařknout film z přílišného tlačení na pilu (ano, Tomášku, mluvím k Tobě :-))._____ A ta 5. hvězdička je za až literární způsob narace, výjevy na hraně, které nejsou plakátové, ale jsou ve filmu z důvodu experimentování s konceptem a stylem, který je do detailu promyšlený, a za střídání záběrů nezúčastněného a těch subjektivních při bitevních scénách, které jsou pohlcující. ()

Kaka 

všechny recenze uživatele

Mnohem upřímnější a silnější válečný film, než uslzené a nesmírně patetické Vlajky. Eastwood se při druhém filmu, který pro změnu ukazuje konflikt z té druhé strany, pořádně pochlapil, a natočil výtečnou story plnou japonských tradic, obyčejů a taktik. Nakolik se to shoduje se skutečností musí posoudit už jen pamětníci a váleční experti, nicméně troufám si tvrdit, že divákovi byl film sprostředkován ve velice únosném podání. Díkybohu neukazuje japonce jen jako sebevražedné šílence a bezcitné mašiny na zabíjení, ale stejně jako z druhé strany jde pěkne od začátku. Od mladých chlapců odloučených od rodin, až po nejvyšší generály s konexemi na západě, kteří jsou za svou vlast ochotni hrdě položit život. Watanabe je vynikající, akce pouze ucházející a nebojové scény jsou velice působivé. Už jen proto, že snad poprvé zde máme přiležitost vidět komplexní náhled na válečnou událost z toho odvráceného a kulturně tak odlišného pohledu. Snad až na nějaké drobnosti a lehce přepálenou stopáž (resp. některé zbytečné scény) se jedná o solidní pokoukání. ()

Galerie (48)

Zajímavosti (25)

  • Režisér Spike Lee kritizoval Clinta Eastwooda, že ve filmu je nedostatek afroamerických vojáků, stejně jako ve filmu Vlajky našich otců (2006). Eastwood odpověděl, že v tehdejší době se k tomu americká armáda stavěla tak, že odmítla nechat ty "barevný" opraváře v první linii. (aporve)
  • Fotografie, kterou ukazuje Takeiči Niši (Cujoši Ihara) zraněnému americkému mariňákovi, je skutečnou fotografií Takeičiho Nišiho z Letních olympijských her v roce 1932. (CSSML)
  • Původně se měl film jmenovat "Red Sun, Black Sand". (ČSFD)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno