Pokání

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

Jak kdybych sledoval dva filmy. Prvnich 50 minut je absolutne stupidnich, to uz musi mit tvurce talent, aby prakticky celejch tech 50 minut byly na scene hlavni postavy a presto se o nich clovek nic nedozvedel a milostna linie absolutne nefungovala, navic proste ty jednotlivy situace jak kdyby vymyslel nakej idiot, neverohodny, nudny, o nicem. Jenze. Pak pride druha polovina a kdyz pominu fakt, ze to obcas blbe skace mezi mistama a casama a je to tak nekdy zmateny a ze se to rozpada jen na takovy sceny vytrzeny z kontextu, je to cely neskutecne pusobivy. Naprosto uzasna vizualni stranka a skvela hudba, ktera perfektne zvysuje napeti. Jen to tukani na stroji, ktery mi ze zacatku prislo fantasticky, zacne bejt pozdejc lehce otravny. No a to porad jeste neni vsechno, pak se tvurci vytasi se zaverem, kterej jednak vysvetli par scen, ktery sem predtim moc nepochopil, kdy se jakoze odehravaj a zaroven je to proste strasne silnej zaver. A navic se film muze oprit o fantastickyho McAvoye a skvely Garai a Ronan. O Keiru moc ne, jednak mi prisla jeste plossi nez obvykle a proste mi tady nak moc nesedla, tu jeji lasku k Robbiemu sem ji dvakrat neveril a misty lehce prehravala. Prvni pulka je tak na dve hvezdicky a uz sem mel skoro chut to vypnout, ale druha to neskutecne vytahne a spolu se silnym zaverem to da pekny 4*. (15.01.2009)

Úchvatné z hlediska propracované struktury, pečlivé kompozice záběrů, které jsou dokonale podepřeny famózním soundtrackem. ALE, celé to působí ve snaze o co nejrozsáhlejší ódu roztříštěným dojmem, neboť se až tolik skáče, že po chvilce jeden lehce váhá nad tím, zda se viděné odehrává před anebo po tom, co viděl před chvilkou. Vztah hlavních hrdinů, jakkoli jsou protagonisté věrohodní ve svém nasazení, je až příliš zkratkovitě podán a než se člověk rozkouká, už je z toho náhle osudová láska. Blafák na konci je vynikající, přesto mám ale pocit, že to běžný divák ani omylem tak nedocení jako někdo, kdo se věnuje psaní (nebo k tomu má alespoň sklony). Joe Wright překvapil tím, jak moc si dovoluje být progresivní, aniž by se mu citlivé téma rozpadlo pod rukama. Nadchl silnými momenty a nepřerušenými střihy a zaujal drzou dějovou komplikovaností. Pachuť z přílišné roztříštěnosti se však nevytrácí ani pod tou závěrečnou slzou, která padla. Ale nepochybuji, že právě kvůli ní se mnozí odhodlají k plnému hodnocení… (30.01.2008)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70% (07.12.2007)