Mlčení

Těžko jsem si v jeden pozdní večer (a na poslední chvíli) mohl zajít na tak poutavý nedivácky film o náboženství(ch) co nevyznávám, kultuře mně vzdálené a cizí, nesoucí se v tichu, strádání, rozmluvách s Bohem, pochybách, deštích a mlhách. Nemám jednoznačný verdikt, ani jasno o sdělení, ale přesto mě Scorsese udržel ve zvláštním napětí a obrazově to byla paráda. Celou dobu mě provázely úvahy nad nesmyslností, paradoxech, iluzí a neuvěřitelnou historií křesťanství. (15.03.2017)

Vole, Martine, cos to splácal za užvaněnou klášterní – a teď mi odpusť ten rigorózní výraz – sračku? A proč tam obsazuješ toho slizkého ušopleska s přilepeným karfiolem na lebce? Vždyť ten trapně načesaný Kurvil automaticky deklasuje každý film, kde se jen mihne. Marvel mu šlohnul pavouka, tak teď leze do válek a Tajvanů a hraje si na liberálního spasitele. Tohle si užijí maximálně opati, páteři, mniši, sektáři, dalajlámové, hloubaví transcendentalisté a POMO. Běžný Scorseseho fanoušek je ze hry venku. Já se tak nudil, že jsem si u toho bagroval holuby z nosu a lepil z nich na zeď symbol nekonečna, takže ani pořádně netuším, o čem to vlastně bylo, a kdybych si raději tři hodiny počítal chlupy na koulích, udělal bych líp. (28.01.2017)

Uf, tak tohle bylo něco ! Připomnělo mi to Zajatce japonských ostrovů, kde jsem měl s podobnou tématikou a také pověstnou japonskou krutostí své první setkání... Japonsko se zkrátka bránilo křesťanství o němž tušilo, že jej může zevnitř rozložit podobně jako se to stalo v dávném Římě. Japonci už toto pochopitelně věděli a také věděli, že by se přeuspořádal celý společenský systém včetně dosavadního hlavního budhistického náboženství. Císař a správa země toto samozřejmě nechtěla dopustit a tak začali být křesťané pronásledováni podobni jako ti první v antickém Římě. Jít do takového místa na misijní cestu, to už tedy řekvu vám chtělo hodně velkou kuráž a víru. Jenže on svět vypadá jinak ze stinných chodeb jezuitského kláštera v ,,civilizovaném'' Portugalsku poloviny 17. století a jinak obalen otepí slámy na připravené hranici kdesi v Nagasaki. Kdo zná historii uvědomí si ten podivný paradox. zatímco v Evropě a hojně i v Portugalsku tou dobou probíhají hony na čarodějnice a tisíce lidí jsou upáleny na hranicích ve jménu křesťanství, na druhé polovině světa jsou upalováni křesťané a misionáři jakožto šiřitelé bludů ohrožujících řád země. Film má však i duchovní rovinu. Rovinu osobní odvahy, rovinu víry v Boha. Je tu se mnou když trpím? Proč shlíží na masakry a nezasáhne? Trpí mučení a popravovaní šeptajíc modlitbu či přímo Kristovo jméno méně? Ulevuje jim než je přijme tam nahoře, kde už není bolesti a strádání? A co když člověk opravdu věří bludu. Co když žádný Bůh není a všichni ti mrtví jsou jen zbytečné oběti vlastního omylu a hrdosti? Stačí odvolat. Stačí šlápnout na podobiznu Krista a skončí věznění i kruté popravy křesťanů sloužící jen a jen ke zlomení vlastní víry... Jak říkám, bylo to skvělé. Moc se divím zdejšímu chabému hodnocení. Zpracování bylo naprosto dokonalé, užíval jsem každičký jednotlivý detail oděvů, zbraní i budov. Také jsem si uvědomil jak je Japonsko krásná země co se týče přírody. Scorsese nám zase jednou naservíroval parádní velkofilm a snad jen proto, že se týká křesťanství jej někteří zavrhli či nepochopili... To je ale jen a jen jejich škoda. Pro nás by z toho mohlo plynout ponaučení. Podobně jako tehdy Japonsko, postupně se u nás uchytává také jedno náboženství. Na rozdíl o křesťanství si zatím ještě neprošlo vývojem a transformací, je stále kruté a netolerantní jako ve středověku kdy vzniklo. Jmenuje se islám a i ono to tu může zcela rozložit vše jak doposud známe a to k horšímu. Já dávám za 5 korálků růžence ! * * * * * (31.12.2018)

Umělecká výpověď, která není tak myšlenkově podnětná, jako ´Poslední pokušení Krista´, přesto je to nádherný kus filmařiny, přemýšlivý, s prvotřídními obrazovými kompozicemi. Mám k tomuto filmu ambivalentní vztah. Hlavní postavy – křesťanští kněží – neměli mé sympatie, protože šířili Písmo svaté v kulturně odlišné zemi, kde se jim o to nikdo neprosil (a kde byl silně zakořeněný buddhismus) a to za cenu nezměrného utrpení obyčejných lidiček, kteří krváceli a umírali, zároveň je ale tahle výpověď Scorseseho, coby hluboce věřícího člověka, tak upřímná, že to musíte obdivovat, i když jste třeba ideově naladěni jiným směrem. Scorsesemu šlo o víc, o ukázku, že lidé dávné historie hluboce věřili symbolům a že silně zakořeněnou víru nelze zlomit, i když se o to nepřátelsky naladěné okolí snaží sebevíc. Každy v něco věří. Někdo v sílu přírody, někdo v sílu rodiny, jiní třeba v sílu peněz a Scorsese a ostatní křesťané v sílu křesťanského boha. A já, obyčejný človíček a pouhý ateista, nemám právo tuhle víru křesťanům upírat a zpochybňovat ji. Byť pořád budu spíše na straně Otce Ferreiry (Liam Neeson) a raději upřednostním již zmíněné ´Poslední pokušení Krista´, které má hlubší myšlenkový přesah. __ PS: Garfield to zahrál geniálně. Už v době ´The Social Network´ mě zaujal a věděl jsem, že o tomhle klukovi ještě hodně uslyšíme. (03.06.2017)

Po majstrovských žánrovkách, ktoré uspeli u más, si dáva Scorsese zase raz niečo ťažšie. A rovnako ako v Poslednom pokušení či Kundunovi, opäť o náboženstve. Pomalý film takmer bez hudby, postavený na dialógoch, atmosférických obrazoch prostredia a jemných zvukových ruchoch. Štruktúrou tak trochu Coppolova Apokalypsa. Ako ateistu ma prekvapivo bavil, psychologickým rozpitvávaním postáv, filozofickou úvahou o dôlezitosti i následkoch viery, i odpovednosti ich šíriteľov. Hodne, ale fakt HODNE dobrý Garfield. (16.01.2017)