Mlčení

Představte si klidnou lesní tůň, v níž se (docela jako v nějakém Bašóově haiku) odráží stříbrný úplněk. Představte si, jak v její blízkosti střídavě skřehotají a umlkají žáby a v rákosí na břehu nesměle šelestí vítr - každé stéblo jako chvějící se struna aiolské harfy. A nyní si představte list, který se v lehkém poryvu větru (se sotva slyšitelným šramotem) uvolní z větve přečnívající nad vodní hladinu a v širokých obloucích se začne snášet k zemi. Představte si, jak na onu mlčenlivou hladinu v tichosti dosedá a na okamžik ji – a s ní i zrcadlový obraz Měsíce – rozvlní. Svět kolem náhle umlkne, čas se téměř zastaví. A pak – jako by se vůbec nic nestalo, jako by sama noc byla od počátků věků stále táž – se temná, neproniknutelně tajemná hladina tůňky opět uklidní, zarovná, vyhladí a kdesi v houštinách se jako malé polekané božstvo rozeštká osamělý cvrček... (13.02.2017)

Uf, tak tohle bylo něco ! Připomnělo mi to Zajatce japonských ostrovů, kde jsem měl s podobnou tématikou a také pověstnou japonskou krutostí své první setkání... Japonsko se zkrátka bránilo křesťanství o němž tušilo, že jej může zevnitř rozložit podobně jako se to stalo v dávném Římě. Japonci už toto pochopitelně věděli a také věděli, že by se přeuspořádal celý společenský systém včetně dosavadního hlavního budhistického náboženství. Císař a správa země toto samozřejmě nechtěla dopustit a tak začali být křesťané pronásledováni podobni jako ti první v antickém Římě. Jít do takového místa na misijní cestu, to už tedy řekvu vám chtělo hodně velkou kuráž a víru. Jenže on svět vypadá jinak ze stinných chodeb jezuitského kláštera v ,,civilizovaném'' Portugalsku poloviny 17. století a jinak obalen otepí slámy na připravené hranici kdesi v Nagasaki. Kdo zná historii uvědomí si ten podivný paradox. zatímco v Evropě a hojně i v Portugalsku tou dobou probíhají hony na čarodějnice a tisíce lidí jsou upáleny na hranicích ve jménu křesťanství, na druhé polovině světa jsou upalováni křesťané a misionáři jakožto šiřitelé bludů ohrožujících řád země. Film má však i duchovní rovinu. Rovinu osobní odvahy, rovinu víry v Boha. Je tu se mnou když trpím? Proč shlíží na masakry a nezasáhne? Trpí mučení a popravovaní šeptajíc modlitbu či přímo Kristovo jméno méně? Ulevuje jim než je přijme tam nahoře, kde už není bolesti a strádání? A co když člověk opravdu věří bludu. Co když žádný Bůh není a všichni ti mrtví jsou jen zbytečné oběti vlastního omylu a hrdosti? Stačí odvolat. Stačí šlápnout na podobiznu Krista a skončí věznění i kruté popravy křesťanů sloužící jen a jen ke zlomení vlastní víry... Jak říkám, bylo to skvělé. Moc se divím zdejšímu chabému hodnocení. Zpracování bylo naprosto dokonalé, užíval jsem každičký jednotlivý detail oděvů, zbraní i budov. Také jsem si uvědomil jak je Japonsko krásná země co se týče přírody. Scorsese nám zase jednou naservíroval parádní velkofilm a snad jen proto, že se týká křesťanství jej někteří zavrhli či nepochopili... To je ale jen a jen jejich škoda. Pro nás by z toho mohlo plynout ponaučení. Podobně jako tehdy Japonsko, postupně se u nás uchytává také jedno náboženství. Na rozdíl o křesťanství si zatím ještě neprošlo vývojem a transformací, je stále kruté a netolerantní jako ve středověku kdy vzniklo. Jmenuje se islám a i ono to tu může zcela rozložit vše jak doposud známe a to k horšímu. Já dávám za 5 korálků růžence ! * * * * * (31.12.2018)

Naprosto fantastický a ojedinělý filmový zážitek, který se v současné hollywoodské kinematografii už jen tak nevidí. Snímek plný úžasných hereckých výkonů (kde je oscarová nominace za životní výkon Andrewa Garfielda?), dokonalé kamery a celkově filmové řeči, která nám dává nahlédnout do mysli osobností, jež měly úplně odlišnou životní filosofii a postoje. Nejednoznačné přijetí muselo být nutností.______EDIT 2018: Loni jsem tento výjimečný snímek viděl na plátně, dnes konečně na Blu-rayi. Dnes mě to ale oslovilo ještě více. Ještě více jsem se snažil vnořit do mysli jezuitským misionářům. Pro mě je Mlčení naprosto hluboký divácký i duchovní zážitek a u posledního záběru jsem tak nějak automaticky náhle udělal kříž na čele. A stále stojím za tím, že Andrew Garfield zde sehrál nejlepší roli svého dosavadního hereckého života. (22.02.2017)

Obdivuji Scorseseho za to, že po divácky atraktivních kouscích typu Vlka z Wall Street nebo Prokletého ostrova bez váhání sáhne po srdeční záležitosti, u které mu musí být od začátku jasné, že komerčně narazí. A jak je u srdečních záležitostí zvykem, člověk jen nerad něco vynechává, omezuje či zkracuje. Boj za pravdu, proti utrpení i s vlastním já je v jeho podání i díky fenomenálnímu Garfieldovi v dobrém slova smyslu zničující podívaná, která nastoluje sto a jednu otázku, ale sází je většinu času na jedno a to samé téma, což se při takto štědré stopáži chtě nechtě omrzí i vstřícnému divákovi. Skrz Prietovu strhující kameru se na Mlčení velice dobře dívá, ale vzhledem k až polopaticky pomalému scénáři se s ním hůře mluví. (24.02.2017)

Adam Driver přirozeně je bohem seslaným mezi nás smrtelníky, ale jsem skoro v pokušení prohlásit, že nejkrásnějším mužem filmu byl Yosuke Kubozuka, a nebo ještě lépe řečeno Kichijiro. Jinak si nejsem úplně jistá, o co jde panu režisérovi. Konkrétní obrazy utrpení mnou silně rezonovaly a býti v rukou schopného (evropského, ale ne nutně) režiséra, nejspíš bych brečela ještě měsíc a přemýšlela ještě rok, ale Scorsese dělá všechno pro to, aby jejich význam co nejvíce otupil, znemožnil a zdiskreditoval. Ve světě, ve kterém existují filmy Hanekeho, Dumonta a Jancsóa (Jancsa?) je Mlčení jen pokus, a to téměř směšný. Sice jsem za hlas Ciarána Hindse byla v pokušení hodnocení zvednout, ale posledním záběrem to Scorsese zase zkazil. On skutečně nedělá film o Bohu a o lidech, ale zaujatě jenom o křesťanech. (15.04.2021)