Interstellar

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku. (10.11.2014)

Nebudu kličkovat, tak nějak jsem čekal, že mě to nestrhne takovým způsobem jako řadu jiných. Překvapením je pro mě však ten důvod, proč to v mém případě nevyšlo. O tom, že technická stránka a vizuál jsou jedna velká kvalita, se dál rozepisovat nebudu (to jsem předpokládal a také dostal). Pravda, hudba mě trochu zneklidňovala (resp. její autor…přišlo mi, že se v Interstellaru Zimmer přeměnil v Glasse, s čímž se asi budu chvíli srovnávat), ale svoji funkci plnila, takže to jen tak na okraj. To, co mě na filmu naprosto fascinovalo, je ten sci-fi svět, který bratři Nolanové stvořili, a všechny jeho součásti. Čistě z žánrového hlediska nezbývá než stoupnout ze sedačky, zuřivě tleskat a nevkusně, avšak s nadšením hvízdat (konečné „prozření“ už je sice dosti…řekněme svérázné, ale tak budiž, oblast, která je nad naše chápání, těžko může nějak racionálně zapadat). Natočit „scifárnu“ v takovémhle rozsahu a bez toho, aby ji měl člověk potřebu každou chvíli logicky zpochybňovat (opět, s výjimkou závěru), je rozhodně velké umění a kvalitní řemeslná práce. Takže…v čem je vlastně (v mých očích) problém? V té strašně hloupé, směšné a banální rodinné rovině v těsném závěsu s tou věcí na 5 písmen…no však víte, tím „klíčem“, ehm (a tady už si rýpnout musím…nejde, jen tak čistě náhodou, o chemii místo fyziky? Ano, přátelé, jde). Celou tu sci-fi parádu to totiž má tendenci degradovat na klišoidní „hollywoodštinu“, jakých se vyrábí v „továrně na sny“…no hanba mluvit (na což sice naštěstí nedojde, ale je to, jak kdybyste namalovali nádherný obraz a pak vám doprostřed plátna ukápla barva, udělala nemalou kaňku, a nešlo ji přemalovat či vysušit). A tenhle „škraloup“ stál Interstellar (alespoň při mém rozhodování o hodnocení) 1*, otravoval mě až příliš na to, abych před ním přivíral oči (no, teď jen doufám, že se z mých pouhých 4* bratři Nolanové nesesypou, chm). (29.03.2015)

Zážitkový level? Nekonečno. Mindfuck level? Zhruba stejně. Jestli se vám zamotala hlava u Počátku, vězte, že to byla jen neškodná rozcvička před Nolanovým nejepičtějším dílem. V Interstellaru se snoubí ty nejryzejší spielbergovské emoce s abramsovským adrenalinem a neustávajícím tempem Temného rytíře. Zároveň ale jde o jasnou poctu Kubrickovi, jíž by testovací publika zřejmě nerozdýchala a producenti by vzali do ruky velké nůžky. Nolan má ale naštěstí takovou moc, aby tyhle nástrahy ladně přeskákal. A mohl si natočit všeobjímající (zároveň však vítaně komorní) výpravu za hranice známého i neznámého, která každé zakroucení hlavou okamžitě rozdrtí silou té nejoslnivější filmařiny. Interstellar tak dokáže napnout, dojmout i šokovat, kdykoliv se mu zachce. Hlavně vás ale tři hodiny nenechá sundat oči z plátna, a kdyby někdo začal tvrdit, že IMAX sály vznikly jen kvůli němu, nebyl by problém tomu uvěřit! (9/10) (03.11.2014)

Bigotní Nolanovci musejí mít pré. Věřím, že jim Installater nabídl tradičně podívanou tak hlubokou, že by se v ní ztratil i King de Cock. A jak se tak dívám kolem, někteří si nadšením kromě tělních tekutin vysrali i mozek z lebky. Ale pozor, vůbec se jim nedivím. Nolan totiž s pomocí borečka Cymroše dokáže i tu nejnudnější pasáž natočit tak, že se z ní posadíte na prdel i když už dávno sedíte. Takže i kdyby Nolan natočil scénu, kterak by účetnímu Novákovi došlo ráno v kanclu kafe, tak díky epickému hudebnímu podkladu a srdceryvným citacím, které stejně nikdo nechápe, se nejeden doposud klidný a vyrovnaný divák hystericky zahryzne do sedačky a bude se modlit ke všem přírodním podmínkám, aby hlavnímu hrdinovi vyrostl v květináči u tiskárny kávovník. Vygradovat i naprostou nudu až do mentální extáze Nolan zkrátka umí. Mě Installater bavil, konec byl obzvláště vypečený, ale nehodlám si kvůli tomu rituálně perforovat varlata a ani psát Nolanovy matce, aby si pro jistotu zálohovala vaječníky. Uvidíme, co se mnou udělá druhá, tentokrát už domácí projekce. Třeba když vedle mě nebude sedět obstarožní bába, co smrdí jak topinka s česnekem a mně nedojde už po třiceti minutách Heineken, zeseru si slipáče podstatně objemněji. (08.11.2014)

V jednoduchosti je síla, i když ta monstrózní epika svádí mnohé diváky k tomu, aby v tom hledali složité interpretace. Síla Nolanova vyprávění spočívá v konfrontaci zásadních životních rozhodnutí hrstky lidí o budoucnosti homo sapiens na úkor osobních zájmů a tužeb. Ty vědecké poučky, omezující se na popsané tabule, jimž stejně nerozumíme, berme jako třpytivou vějičku směrem do slepé uličky. Rozmáchlá kamera a burácející hudba mají navodit dojem zásadní vesmírné adventury a přitom, hlavně díky famózním hercům, je to vlastně jedno obrovské klišé o vztahu otec – dcera, kde jde o to, jestli průlety červími dírami zařídí, zdali se znovu setkají. Že budu taková citlivka a v závěru tomu budu naprosto upřímně fandit, jsem fakt nečekal. Vlastně bylo fajn dostat v kině něco úplně jiného, než jsem původně očekával a že celý ten kolos fungoval. Obzvlášť, když jsem před plátno díky těm diametrálně rozdílným ohlasům usedal s notnou dávkou skepse. [Ale nepopírám, že všechno negativní, co si o filmu přečtete, je pravda. Stejně jako pozitiva.] (21.11.2014)