Španělé v Praze

Mistrovské Daňkovo dílo se ve fiktivním rozhovoru - pokud se dobře pamatuji - choti-vdovy po Vilémovi z Rožmberka a španělského vyslance - z pozdně rudolfinské Prahy dotýká všech obecných otázek nejen své doby, ale i jejích nadčasových momentů. Shodou okolností oba excelující protagonisté - Adamíra i Maciuchová - byli partnery i v rodinném životě, a tak jejich profesionální důvěrnost nepostrádala ani zvláštní, jinak nedocílitelnou lidskou intimitu. Na minimální ploše bylo autorem soustředěno víc než maximum dosažitelného. Inscenace mohla celým svým založením vést Daňka k více divadelnímu než televiznímu nazírání a zpracování. Zvládnutím tohoto možného úskalí - napětí a časový rozvrh díla jsou perfektní - byla podle mého názoru překonána poslední bariéra bránící Daňkovi v dotvoření mimořádného diváckého zážitku. Mimořádného v čase premiéry i naší současnosti. Mimořádně - bohužel - stále nedostupného na DVD nosičích. (02.12.2007)

On velvyslanec, muž který se „nerve za sebe, ale za Španělsko“, ona „pobloudilá žena“, která „miluje a chce být milována“. Oba v „bláznivém, pošetilém a neodpovědném městě“ jménem Praha (17 let přes Bílou horou). Mistrné dialogy jistě, herecký koncert dua Maciuchová Adamíra taktéž. Místy mi to přeci jen přišlo trošku statické (přeci jen se to celé odehrává v jedné dekoraci), přesto tahle minimalistická televizní konverzačka plná jemného sarkasmu a ironického popichování jako celek funguje. Takže pokud se v úvodním záběru ze zákulisí natáčení oba aktéři shodnou, že „udržet pozornost jenom ve dvou v jednom pokoji moc nejde“, ale „co nejde má se zkoušet“, jsem moc rád, že to tehdy Československá televize zkusila… (10.11.2021)

Brilantní rozhovor o věcech důležitých i nedůležitých, plný ironického popichování a jemného sarkasmu, je bezesporu jednou z nejlepších Daňkových televizních inscenací vůbec. Myšlenky, které v něm co chvíli poletují, nabízejí naprosto netušené rozměry skutečných historických událostí tak, jak je (ne)zachytily dobové kroniky. Důvody jsou ovšem často mnohem prozaičtější. Jiří Adamíra s Hanou Maciuchovou předvedli fantastický herecký koncert, něco, na co se jednoduše nezapomíná. Jedna dekorace, jeden dialog a dva herci. Nic těžkého, zdá se. Možná, ale dnes je to jen stěží dosažitelná úroveň. (30.07.2011)

Uvedeno krásným začátkem z technického zázemí natáčení, kde se Hana Maciuchová ještě civilně ptá Adamíry: "Myslíš, že to vůbec jde udržet pozornost v jednom pokoji jen ve dvou lidech?" No tak to si kurva piš! Hluboký dojem si nesu už z vidění před mnoha lety (mám dojem, že naposledy to dávali, když zemřel Adamíra). Geniální, inteligentní, nadčasové. Sice v podstatě jen všednodenní dialog dvou cizinců, přesto na stříbrném podnose naservírovaný živý a poutavý obraz rudolfínské Prahy. Miluju to! (08.04.2016)

Krásné, po všech stránkách krásné. Souznění, špičkování, stejně tak rozepře i pochopení Hany Maciuchové a Jiřího Adamíry jsou podmanivé, působivé a jen zcela vyjímečně k vidění. Ona je krásná vdova, ovšem příliš mladá na život v osamění, poněkud nevhodně zamilována a v neposlední řadě revoltující za své osobní štěstí. On je o generaci starší španělský velvyslanec, zkušený a znalý politiky i politikaření, snaží se mírnit její temperament a nevhodnost chování. Ovšem kdo může s čistým svědomím říct, co je vlastně v takové situaci správné? TV film, ke kterému se ráda vrátím. (07.05.2019)