Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (460)
„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) ()
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()
Totální umění, které se - a to není vůbec obvyklé - skvěle poslouchá (šumění větru ještě nikdy neznělo tak...rozmanitě) a ještě lépe se na něj dívá (stromy v parku zmítané větrem bych si byl ochoten promítat každý den, kdy bych je neviděl naživo). Herecké výkony, kterým rozumíte - byť samozřejmě každý po svém. Duch doby a (také její) krása v mnoha podobách, a k tomu filosofie ve formě odbíhajícího filmového pásu. Tento film prostě za sebou zanechává DOJEM tak silný, jako je zde Vanessa Redgrave krásná a tajemná a David Hemmings tak či onak ztracený. 90% ()
Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. ()
Zvětšenina mi tak trošku připomíná šedesátá léta. Legenda, několik silných okamžiků, ale kvůli tomu zbožštění, neustálému omílání a hodnocení mi připadá, že se sama podstata někam vytratila a kdo ví, jestli celá ta váha, která je tomu přikládána, není jen v ústech lidí, kteří o tom hovoří. Zaměřil bych se na detaily, které mě na šedesátých letech i Zvětšenině bavily, ale jako celek mi snímek nedává smysl. Teď nemyslím smysl událostí ve filmu, jen to, že nebudu dávat hodnocení vyšší, když mě zaujalo jen pár drobností. ()
Galerie (112)
Zajímavosti (27)
- Do role Thomase byl původně obsazen Terence Stamp, ale dva týdny před natáčením musel ustoupit tehdy neznámému Davidu Hemmingsovi. Do role byl zvažován i fotograf David Bailey. (džanik)
- Fotograf John Cowan pronajal Antonionimu svůj ateliér na Princes Place 39, kde se natáčela většina interiérů i exteriérů, a ve filmu se objevují i Cowanovy vlastní fotografické nástěnné malby. Mezi další lokace patřila Heddon Street, kde se měl fotografovat obal alba Davida Bowieho „Ziggy Stardust“, a Cheyne Walk v Chelsea. (classic)
- Jane (Vanessa Redgrave) nosí hodinky značky Rolex Submariner 5513. (dyfur)
Reklama