Zvětšenina

Po druhém zhlédnutí po letech od první projekce jsem se ujistil v tom, že Zvětšenina je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Ohromuje mě svojí promyšleností a zachycenou atmosférou bohémského Londýna v 60. letech - jedinečný ateliér hlavního hrdiny plný zajímavých uměleckých i jiných artefaktů, nahlédnutí do světa špičkového módního fotografa, kostýmy herců, kompozice záběrů, auto hlavního hrdiny, obsazení (ty nohy Vanessy Redgrave!), použitá hudba... to všechno a mnohem více mě na tomto filmu strašně baví, a Zvětšenina je pro mě v první řadě nadčasovou zprávou z jedinečné éry, která ani po letech nepřestává inspirovat a fascinovat. Nota bene dnes, v éře, kdy focení na digitál dávno převálcovalo klasický kinofilm a fotografie se stala fenoménem lidí bez talentu. UPDATE 19. 9. 2018 - Na nové zhlédnutí v telce mě to už bavilo trochu míň - nepřijde mi to moc jako film, který by člověk mohl vidět víckrát. Thomas mi byl vcelku nesympatický - jsem skoro v pokušení napsat, že je v tom filmu přímo nesnesitelný - a nejzajímavější mi na tom filmu nově přišlo, že se celý odehrává na časové ploše pouhého 1 dne (nebo trochu déle). Film díky tomu působí velmi dynamicky, Thomas se v něm stále někam přesouvá, a zažívá nové věci. Není to vyloženě nějak wow, ale dá se to. (11.07.2012)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)

Blow-up je složitý a realistický thriller o fotografovi, který se jednoho dne dozví, že vyfotografoval vraždu. Nebo je to úplně o něčem jiném? Místy mi trochu vadila nedotaženost a nelogické chování postav, ale dá se to omluvit vzhledem k zajímavému námětu a krásné Vanesse Redgrave. Za zmínku stojí tématicky velmi blízký thriller Briana De Palmy s podobným názvem, Blow Out, který je ale natočen mnohem více mainstreamově, což je divákovi bližší. (18.06.2011)

Mlžný opar nejistoty, zmatku a ztracenosti a svěží vánek svobody, obdivu a vůně světa. Osobní pocity a neosobní dotyky. Záplava nápadů a přitom přímočará, živočišná a svou netečností i samovolně prostupující výpověď. Škoda jen, že závěr je ve své náladové roztříštěnosti a neucelenosti až příliš abstraktně pojatý a neosobnost v tomto případě spíš uškodí. 75% s velmi příjemným melancholickým dozvukem průběžných nálad. (16.01.2008)

Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku. (13.09.2007)