Svatej z Krejcárku

Československý tragikomický snímek z Žižkovského předměstí. Hlavní postavu dobromyslného až naivního prosťáčka Lájoška Cínu ztvárnil V. Kotva, muž známý především z malých či nepatrných rolí. Dobrota, tolerance, skromnost, trpělivost a náznak nadpřirozených schopností u tohoto muže je tak evidentní, že mu blízcí přátelé říkají Svatej. Vedle hlavní postavy můžeme sledovat herecké umění F. Peterky, jehož role hlučného bohémského závozníka Martina Zacha byla velmi výrazná, avšak pro samotný děj až tak podstatná nebyla. Jednoznačně největší objev v tomto snímku pro mě představuje J. Vysloužilová, hrající atraktivní, dominantní ženu Magdu, matku čtyř dětí, jejíž morálka klesla na samotné dno. Právě citový vztah a jeho vývoj Lájoška vůči této nehodné osobě považuji na dramatu za nejzajímavější. V momentě, kdy tato žena bez zábran přesvědčí nebohého Lájoška, že spolu mají dítě černé pleti, mnohého diváka napadne, že tento vztah neskončí zrovna šťastně. Ve snímku se často objevují scény z obyčejné žižkovské pivnice, kde spolu s Lájoškem a Zachem tráví čas intelektuál Samuel a cynický hrobník Jožka. Snímek se mi osobně nejeví jako obzvláště podařený, neboť kromě chaotického začátku obsahuje nekteré zbytečné scény, jež odvracejí pozornost od hlavní dramatické linie, avšak díky neokázalému a neokoukanému herectví V. Kotvy a přesvědčivosti a sex-appealu zapomenuté J. Vysloužilové volím nadprůměrné hodnocení. (25.07.2013)

,,Stejně se všichni sejdem až v hrobě! My mužský si na sebe nikdy nenajdeme čas." V kontextu rozmanité a bohaté čs. kinematografie (byť mnohdy trezorové) na přelomu 60. a 70. let se ani příliš nedivím, že tenhle film v době vzniku diváky nezaujal a krátce po premiéře okamžitě zapadl i bez zařazení do trezoru. O to více ho jde docenit s odstupem mnoha let pro velice osobité zobrazení člověka z lidu uprostřed socialismu, kdy tenhle svět trpěl periférními jedinci nacházejícími zálibu v chlastu, buranské zábavě či cizoložství stejně jako kdykoliv jindy (i dnes). Jen ne v každé době byla samozřejmě možnost točit filmy s podobnými tématy. Svatej z Krejcárku je hodně svéráznou tragikomedií, která nešetří černým a absurdním humorem či přímo bizardními výjevy (hodně se mi líbila třeba scéna, kdy bujarou zábavu tří pánů v jakési zapadlé díře přerušení otevírající se dveře a v nich stojí hrobník v přímo kouzelníckém obleku se sváteční kytkou v ruce). S výjimkou Františka Peterku (do podobných rolí se prostě hodil...) zde divák neuvidí žádné známé herce; výjimečně hlavní postavu bývalého ševce Lájoška Cínu, který se podlehnutím vtípkům nechtíc dostáva do podivné party, ztvárnil představitel obvyklých filmových miniroliček Václav Kotva. Děj střídající pravidelně komické i dramatické momenty pomalu jasně spěje k tragickému vyvrcholenímu. Konec mě trochu překvapil, i když jsem nějakou tu tragedii očekával, neboť jen rázná šokující událost mohla podobně ujeté eskapády po Žižkově a několikanásobné flirtování kolem sličné Magdičky zastavit. Film má v sobě slabší místa, ale naštěstí vrcholí originálním "nebeským" finále, a patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu z tvorby Petra Tučka. 75% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Pokud je někdo naivní dobrák ve vztahu se ženou, která se s ničím a s nikým nepáře, a přístupu k dětem, osud ho se vším všudy sežere. Avšak stále platí, že pohár přece jen také jednou může přetéct. Snímek s prvky poetismu má ohromnou sílu ve svém podání daných charakterů všech hlavních postav. Herci plně využili příležitost a náležitě ukázali, v čem tkví jejich herecká síla. Dobrácká naivita Václavu Kotvovi doslova září z očí, František Peterka svou rolí řidiče náklaďáku předčil očekávání právě v tom, jak si mnohý takového řidiče představuje, a mrchu, jakou zahrála Jaroslava Vysloužilová, už jen tak někdo nepřekoná. Příběh o vztazích v celé své tragédii, inklinující k známé větě, pocházející z jistého románu Alexandra Dumase staršího, ¨za vším hledej ženu“, je napsán vskutku drsně, až se dá v některých situacích říct, že je to už poměrně přes čáru. Ale kdo ví, jaký je vlastně život. Jaký je ideální a jaký už ne. Příběh je žižkovskou romancí z pera autora Vladimíra Kaliny, jakou snad svět neviděl. A výborně po filmové stránce pojatý. I ten černobílý obraz k tomu sedí a v barvě by to prostě už nebylo ono. Hodně silný charakterový film. (07.09.2022)

Hravé a ukřičené filmové fanfarónství Františka Peterky s kontrastní kotvou v podobě Václava Kotvy a jeho střídmého herectví. Nemám moc rád tyhle defektní příběhy s defektními charaktery plácajícími se v, no ano, hovnech, vlastní neutěšené a špinavé existence plné hospodské filozofie. Na druhou strnu místo ublíženectví převládala obyčejná chuť po životě a štěstí a probleskující bolest byla skutečná, a to ať už ve vztahu vejtahy Martina a jeho distingované ženy Kateřiny či  dobráckého Lájoška a  zhýralé Magdy.   Symbolické nadstavby a formální podivnosti pak příjemným zpestřením, ale působily na mě vcelku nesouvisle a samostatně než v nějakém harmonickém celku. Sekerou mělo pak vše skončit. (06.11.2022)

Jestli tento film nenaplnil ocekavani do nej vkladane, tak bych chtel velice rad poznat ty paprdy jejichz ocekavani zustalo nenaplneno. Jedna se o grandiozni, tragikomicky pribeh,jenz vsak nemuze zkoncit jinak nez SEKEROU. Vaclav Kotva v roli pana Ciny nas vede pouze a jenom jeho osobni cestou,na ktere je doprovazen svymi kamarady v cele s Martinem - Frantiskem Peterkou. "Ano jsem stastnej. Opravime strechu a pojedeme v zime na hory,mam na knizce deset tisic..." (05.01.2009)