Útěk do divočiny

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Filosofující dialog o střetu hledání dokonalého sebevyjádření pravdivého já prostřednictvím samoty, upřímnosti a absolutní svobody a závazků plynoucích z bytí jakožto bytí s druhými, bytí pro druhé. Zásahy McCandlessových rodičů jsou znát, svolení k natáčení bylo patrně poskytnuto až díky ústupkům v hledání konsensu mezi oslavou Chrisova úniku a poněkud pragmatičtějším a zdravějším poukazem na člověka, který je zoon politicon, ať chce, nebo ne. V každém případě tato ambivalence výpovědní hodnotě snímku jen prospívá. Vizuální stránka nezapře jisté pomrkávání po malickovské kráse. Hudba, nesmírně pečlivě poskládaná, k filmu padne jako ulitá. Velmi podařené. (08.07.2008)

Naprosto boží film snad ve všech možných a i nemožných detailech. Vždyť kolikrát kdo nad svým životem přemýšlel a uvažoval utéct do přírody a žít naprosto nekonzumně jak v nějaké zavařené sklenici. Tenhle film je o klukovi, který do toho šel na plno a otevřel tak dveře i dalším lidem. Sean Penn byl do té doby pro mě především výborný, ale trošku zvláštní herec. Teď musím říct, že je i geniální filmař, protože co s herci udělal, to se nedá ani popsat. Ze všech jsem cítil ty emoce a hudba tomu také opravdu šíleně moc dodávala. Konečně po dlouhé době film, kde mi ta délka nebyla na obtíž, spíš naopak. Líbilo se mi, že i když by film mohl být prakticky bez dialogů, pořád se v něm něco děje a pořád se v něm najdou různí lidé a různé postavičky, se kterými se ten kluk, co se vydal do přírody, setkává. Film, který ve mně vyvolal tolik radostných, smutných, pozitivních, ale i negativních emocí, jako hodně dlouho žádný jiný. (04.01.2013)

Přestože Útěk do divočiny je na mnoha místech myšlenkově laciným a podbízivým, tak by bylo ode mě stejně prvoplánové se proti němu nějak radikálně vymezit. Látka filmu je v dnešní době opravdu zajímavá (i když nijak originální) a Emile Hirsch si nepochybně musel při natáčení projít opravdovým peklem. Kamera sebejistě krouží jako orel v nebeských výšinách, režie chrlí jeden nápad za druhým jako při pásově výrobě, a přesto tomu něco chybí. A to nějaký jednotící koncept, který by všechny tyhle zajímavosti něčím spojil a vytvořil z nich dechberoucí celek. Takhle to vypadá, že každých pět minut se za kamerou mění režisér se svou osobní vizí a na konci, kde nic tu nic. Ale co z toho, když se na to tak pěkně dívá a celý příběh je opravdu silnou výpovědí kluka, co se jednoho dne vzbouřil proti společnosti a stal se z něj opravdový muž. (15.04.2008)

S odstupem jistě jeden ze zásadních filmů své dekády. Silný, poetický příběh odpoutání se od bullshitů domova, kariéry a civilizace směrem k absolutní osobní svobodě a terapii v přírodě, Hirsch v životní roli, Eddie Vedder a jeho srdceryvný soundtrack. Vidím to tak, že si pustím zase za dalších 15 let :) (14.08.2020)