Harry Potter a Relikvie smrti - část 1

První část Relikvií smrti měla být nudným výletem do divočiny s kupou dlouhých vysvětlovaček. Pod Yatesovýma rukama se však proměnila v realistické drama s takovou kadencí srdceryvných momentů, že se z toho budou Harryho fanoušci ještě dlouho vzpamatovávat. I přes matný závěr jde o nejlepší možnou přípravku na finální kouzelnické střetnutí, a těžko si představit, jaký masakr se na nás chystá. Jisté je akorát jedno – jestli budou druhé Relikvie lepší než první, dostane generace sporadických čtenářů dárek, o jakém se ještě před pár lety nikomu ani nesnilo. (13.11.2010)

První částí posledního dílu (ehm) pro mě přestává být z estetického hlediska zajímavé dobrodružství obrýleného kouzelníka a za pozornost stojí již jen jako fenomén, který na místo toho, aby cílil na nejširší diváckou skupinu, se zaměřuje na fandovskou základnu. Umocnilo se to, co mě tolik iritovalo na šestce - není o čem vyprávět (a když se o to film snaží, selhává), zatímco styl se snaží diváka přesvědčit, že o něco zásadního jde. Charakteristické znaky blockbusteru nahradil fanouškovský diskurz. Nejen že je sedmička až otrocky věrná předloze (a invence v podobě taneční scény působí nepatřičně), ale zároveň postavy přebírají rétoriku hard-core fandů (testujeme navzájem své znalosti kvízovými dotazy, popř. počítáme s tím, že víme, kde je kdo a co je co, ačkoliv tomu bylo předtím ve filmových adaptacích věnováno minimum prostoru a zde mají klíčové prvky i postavy pouhou úlohu nezbytného zjevení se). Ačkoliv jsem dostatečně obeznámen, abych se neztrácel, nebaví mě to. A nejotravnější mi přijde příklon k fan-fiction, kdy nejde o hledání viteálů a přípravu na souboj s Vy-víte-kým, kdy by se vyprávění posunovalo dopředu, ale naopak stojí na místě a nirmá se v pocitech postav, které na místo záchrany světa a svého života řeší milostné trable. Potíž je v tom, že ústup epiky na úkor lyriky selhává proto, že vyprávění ve své "omezenosti" na titulního hrdinu jednak umísťuje úmrtí vedlejších postav mimo hlavní dění, a tak emoce absentují, a prostředí, které by mělo vykreslovat emoční stav ústřední trojky, je ve svém odkazování se k historickým realiím příliš doslovné a nefunkční. Nepomáhá ani styl, který nijak výrazně nevybočuje z toho, co se stalo normou v rámci blockbusterů let minulých, a tak užití (velkých) detailů pro zvýšení dramatičnosti a rádobyrealisticky trhané akční sekvence jen unavuje. V kině jsem se nedokázal zabavit ani záměrnými nadinterpretacemi (mainstream pracující s vyprázdněnou narací) a podvratným čtením (HP jako vyprávěni o vybojování si heterosexuality, když po Harrym jde Voldemort, který se obklopuje samými muži či butch lesbami a který musel oddělat svou konkurenci v podobě staré buzny Brumbála). Ne, ono je to o síle kamarádství, toleranci a tak, což musí být v závěru explicitně řečeno jednou z postav, protože divák se sérií možná dospívá, ale cílovka je ve věku, kdy se jí často odkrvuje mozek a krev se navaluje do jiných částí těla. (23.11.2010)

Věřte mi, že zrovna já to říkám dost nerad, ale (filmový) Harry Potter nikdy nebyl nudnější... Vata, které je v těch knihách od čtvrtého dílu požehnaně, doposud filmovou podobu příliš nezatěžovala, a já doufal, že to tak zůstane až do konce. Bohužel, nápad rozdělit poslední díl na dvě části nakonec dovolil, aby se ta vycpávková hmota z HP románů vedrala i na stříbrné plátno. A to je docela škoda. (14.05.2011)

Po trapném pokusu o akčního Prince dvojí krve je pro mě tenhle Harry Potter příjemným překvapením a návratem k normálu. Narozdíl od svého předchůdce má až překvapivě mnohem více svěžího vtipu a nepostrádá přiměřenou akci. Po celou dobu mě ani jednou nenapadlo podívat se na hodinky. Pro mě film splnil ten nejzásadnější účel - navnadit na závěrečné finále. (18.11.2010)

S odstupem času mám definitivně jasno. První část Relikvie smrti je druhým nejlepším filmem série po Vězni z Azkabanu. Pro nečtenáře je to sice znovu až překvapivě zkratkovité a rychlé nástupy na scénu některých postav jsou až úsměvné, ale díky Desplatovi se snímek může opřít o parádní soundtrack. Komorní pasáž putování ústřední trojice je slušně vyhrocená, dusnou atmosférou se velmi přibližuje knize a hlavně se v závěru ukáže Dobby. Tentokrát už jako největší frajer a finále na pláži je díky němu tou nejemocionálnější scénou z celé série filmů. Vzhledem k tomu, co se stalo, ale hlavně ještě stane, by možná nemělo být, ale Yates to do diváků nejvíce napálil právě tady. (09.08.2015)