Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Nadčasové dílo o nadčasovém tématu je vzorově vyvedenou sondou do života doby ne nedávné a dotýká se pozoruhodným způsobem nejvnitřnějších věcí čiověka a jeho života. Toto pokojové divadlo, převedené takřka dokonale do filmové podoby, naznačuje dvojpólovost a vzáemné doplňování se jak "pocitového", tak "dialogového" hraného filmu. Vedle skvělé režie tu musí být herci, dorostlí svých životních šancí. V obou případech - netroufal bych si upřednostňovat brilantního Aldu oproti neméně skvělé Burstynové - to zvládli měrou vrchovatou. (Je jasné, že zvolený model setkávání o výročních víkendech je pro autora výchozí sondou, ne životní normou či dokonce povyražením.) PŘÍŠTÍ ROK dokládá opakovaně potvrzované kritérium: sebenablýskanější forma bez nosného obsahu retarduje do prázdnoty a průměru - v tom stále ještě lepším případě. ()
Hodně zajímavý kus. Většina konverzací (kromě aktuálně politických) je navíc totálně nadčasová. Jen mě děsí, že ten film, o kterém jsem si říkal, jak je děsně starý, je zhruba stejně starý jako já. Je to původně divadelní hra a tak je to hodně postavené na dialozích, ale já mám vlastně tenhle typ komorních filmů docela rád. No ne? Co třeba Blbec k večeři nebo Bůh masakru? ()
Časosběrné filmy jsou vždy náročné na výkon hlavních představitelů a jejich vzájemnou chemii. Alan Alda a Ellen Burstyn si sedli parádně. Na začátku trochu obavu, ale ještě rád sem se nechal opájet pohledem do jejich životů. Scénář svou divadelní předlohu vskutku nezapře. Jedna místnost, dva herci, občas zvonící telefon a téměř statická kamera. Víc ani není potřeba, to co vytváří zážitek jsou chytré dialogy a brilantně ztvárněné postavy. Oba herci se do svých rolí pořádně obuli, a zvládli přechod od počátečního ostychu a nesmělé zamilovanosti, až po zralý a dlouhodobý vztah dvou sebejistých lidí. Život s nimi pořádně cloumal, a tak je každé setkání jedinečné a nezapomenutelné nejen pro ně, ale i pro diváky. Po titulcích jsem zalitoval že česká kinematografie není schopná vyprodukovat něco podobného. ()
Minimalistické (prakticky divadelní) představení o dvou hercích a jejich mileneckém vztahu sledovaném období 20 let. Sledujeme jejich každoroční víkendové setkání v zapadlém hotelu, kde se oddávají nejen milostným hrátkám, ale i vtipným a jindy závažným hovorům o sexu, vztazích a plánům na společnou budoucnost. Občas pomalejší, přesto poutavé a tak nějak ze života. ()
Divadelní hra se tady rozhodně nezapře. Celý film stojí především na vynikajícím scénáří, který se snaží ukázat své postavy ze všech možných úhlů a jejich vývoj během několika desetiletí. Zároveň je i dojemný a zábavný. Scénář by ale nefungoval bez úžasných výkonů Alana Aldy a Ellen Burstyn. Malý film, který bez potíží obstál zubu času. ()
Galerie (29)
Zajímavosti (5)
- V jednom z dobových záběrů můžeme vidět Gregoryho Pecka ve filmu Jako zabít ptáčka (1962), který taktéž natočil režisér Robert Mulligan. (LINKIN)
- Exteriéry filmu byly natáčeny v Heritage house Inn v Little River (Kalifornie, USA ). Interiéry pak v Hollywoodu. (Terva)
- V části odehrávající se v roce 1961 se mluví o McQueenovi v Motýlkovi. Motýlek je ale z roku 1973. (Kulmon)
Reklama