Nouzový východ

Pokud každý den docházíte do zaměstnání, které vás nebaví, netěší, pokud máte pocit, že vám život jednotvárně protéká mezi prsty, pokud si myslíte, že – slovy jedné z postav – pouze utíkáte před beznadějnou prázdnotou života tady a pokud sbíráte odvahu s tím už konečně něco udělat, tak tenhle film vás vnitřně smete. Emocionální pecka, která má mnohem blíže k ´Americké kráse´, než se na první povrchní pohled jeví a to díky dilematům, které musely řešit hlavní postavy v obou filmech (i když hlavní motivace byly rozdílné). A ty mezilidské vztahy, které se během filmu s neskutečnou silou vyhrocují, vás přidusí jako oprátka kolem krku. Film, který co do emocí a hloubky strčí do kapsy všechna vztahová dramata za několik let dozadu. Dle mého nejlepší Mendesovo filmové dílo s velkým D. (31.12.2008)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

Kate Winslet a Leonardo DiCaprio by za tohle měli dostat alespoň nominaci na plešounka, to je jasné. Revolutionary Road není takové to drama, které by vás chtělo v závěru totálně zbourat. Nepředává divákovi tak silné emoce, aby je vycítil úplně každý, avšak ten, kdo je zachytí, bude mít v sobě ještě dlouho po zhlédnutí nenápadný, hluboký, melancholicky nahořklý pocit. A ten, alespoň na mně, zanechává mnohem větší dojem, než prvoplánový jednorázový emoční výbuch. Řekl bych, že za tuto svoji vlastnost vděčí Revolutionary Road z největší části dokonale vybrané hudbě. Imho by stačilo v závěru dát jiný hudební podkres, a celý dojem z filmu by se změnil (a hlavně by byl snáze uchopitelnější pro velkou část diváků). Mně osobně to ale vyhovuje tak, jak to je teď. 95% (29.12.2008)

Nádherný dům venkem je lemován plotem z bílých latí, všechno však marné jest, když uvnitř vězněná, rozum i příčetnost postupně ztratí.. Hrotící se manželskou krizi dvou rozmarných sobců snících noční můru zvanou americký sen, umí zase ne až tak překvapivě nejtrefněji zanalyzovat chorobomyslný člověk. Minimální účinkování dětí Wheelerů beru jako režisérův záměr zdůraznit právě ono sobectví obou jen na povrch perfektních partnerů, kteří neuměli vyplnit tu "beznadějnou prázdnotu", kterou kolem sebe uměle vytvořili. Kameraman Roger Deakins zdařile navázal na práci legendy Conrada L. Halla z Road to Perdition (především ty záběry na postavu přes okenní tabuli s odrazem venkovního světa na skle) a taky Mendes dle očekávání předvádí precizní, dá se říct až strojovou filmařinu, při které však po hříchu zanevřel na opravdovou vášeň, kterou nacházím třeba v Kubrickově Eyes wide shut. Začíná to vypadat, že nejoblíbenějším reprodukčním prostředím Kate Winslet je sedadlo osobního automobilu.. (16.06.2009)

Sam Mendes nám ukazuje, že i bez tuny digitálních efektů, pouze s použitím jasného slunečního svitu se po krásné Americké kráse a zatraceně efektní Cesty do zatracení může stále honosit přívlastkem krále estetiky, neboť jeho nový a nikterak nouzový počin Nouzový východ doslova září... Ještě více než forma však na obrazovce září fantastické herecké duo Winslet + DiCaprio, jejichž ztvárnění rolí je maximálně procítěné a uvěřitelné. První polovina Revolutionary Road sice není zrovna revoluční a v porovnání s tou druhou o chloupek méně dynamická, ale čím víc se blíží film ke konci, tím je poutavější a zajímavější. Avšak to úplně nejzajímavější je pravdivé zachycení specifického životního stádia, touhy po změně a zároveň strachu z ní... Kvalitní, komorní psychologické drama. 8/10 (29.12.2008)