Muž z Londýna

Béla Tarr a jeho Satanské tango mi stále leží zastrčené v šuplíku a bude asi trvat než se k němu dostanu. Muž z Londýna je skoro to samé až na to, že je to asi o sedm hodin kratší. Prostředí je nádherné, herci jsou mistrovsky vsazeni do děje, hudba je minimální, ale ta časová délka mě uspává. Než kamera projede celý přestupní dok z lodi do vlaku, už jsem skoro spal. Tohle nejsou filmy pro mě, ale strašně moc se snažím je vidět. Proč? Je to film, někdo to natočil a já filmem žiju. Ale teď už je čas jít spát Londýne. (09.07.2014)

Černá žluč melancholie rozlitá v bezčasovém prostředí na bezpředmětném místě. Postavy vzpírající se existenciální nutnosti volby. Tarr vytváří svůj koncept místa, kde čtvrtý rozměr naprosto ztrácí význam a zbývající tři si svoji integritu drží jen s vypětím všech sil. Táhlé expresivní záběry podbarvené hudbou Mihály Viga vytváří zcela novou dimenzi. Kamera se pomalu pohybuje, krouží a kličkuje mezi hlavními protagonisty tohoto halucinogenního světa a pozoruje, často se značným odstupem, okolní děj. Svou jednoduchou kriminální zápletkou inklinuje Muž z Londýna k noirovému sub žánru, čemuž by ostatně v hodně povrchní interpretaci odpovídalo i celkové ladění filmu. Tarr ale používá mnohem rafinovanější, nějaké vymezení přesahující, schémata. Mizanscéna každého jednotlivého obrazu je dokonalá a záběry se za velmi pomalého tempa spojují do kontinua. Čirý transcendentální zážitek. [PROJEKT 100 2010] (27.02.2010)

film nesporných umeleckých kvalít - podmanivej atmosféry zloženej z perfektnej kamery, hudby, sústredeného minimalistického herectva zaujímavých, kalitných hercov a premyslenej réžie. každopádne však nie úplne moja šálka kávy - možno len vzhľadom na okolnosti, v akých som to sledova - sú skrátka filmy, ktoré podobne ako IQ testy a meditácia vyžadujú veľmi špecifické podmienky, absolútne sústredenie, psychickú i fyzickú pohodu a splnenie ďalších požiadaviek. (18.03.2011)

Nejdříve jsem si říkala, že Tarr pouze džentlmensky přenechal první místo v titulcích dámě, i když si film udělal po svém. Ale kdepak, tohle je nadmíru ukecaný snímek, ženská ruka se nezapře. Ve filmu padne minimálně čtyřicet vět, což je zhruba stejně, jako v ostatních Tarrových snímcích dohromady. S velikým povděkem kvituji, že když na Mirka Krobota kašle český film, našel si ho alespoň ten zahraniční. Ten tam je jeho úsporný nonšalantní minimalismus a nastupuje velice pestrá mimika. S obrovskou poklonou mohu konstatovat, že Krobot dokáže říci spoustu věcí beze slov. Snad jednou prozře i český film a dá jednomu z našich nejlepších současných herců také příležitost. I když je možná dobře, že Krobota v podstatě ignoruje, vzhledem k současnému velmi tristnímu stavu české kinematografie by to bylo jen mrhání talentem. Tarrův černobílý vizuál je snad ušlechtilejší, než kdy jindy. A hra se světlem coby průvodcem mezi rozličnými světy ukazuje další dimenzi filmového umění. K tomu všemu herecké výkony, které dosahují hranice možného. Na sekvenci obsahující hádku Mirka s Tildou by se měli povinně podívat všichni studenti jakéhokliv oboru kinematografie. Kamera se chová jako zkušená a lepá svůdnice, která podvědomě tuší, že si získá každého, koho si zamane. Její až náruživá touha po blízkosti k zobrazovanému narušuje osobní prostor herců do té míry, že jimi kamera pomalu proniká a stává se součástí jich samých. Vyvádění herců z jejich komfortní zóny působí nejen opovážlivě, ale také dodává filmu na neskutečné plastičnosti. Našlapovala jsem kolem Tarra opatrně, leč houževnatě. Vždy mi tam něco chybělo, nebo spíše přebývalo, tentokrát jsme se konečně ocitli na stejné vlně. A já pociťuji až gejzír radosti z tak čistokrevného filmového umění. (01.07.2020)

Muž z anglického mesta vo francúzskom prostredí, vo filme maďarských režisérov podľa predlohy belgického autora, v hlavnej úlohe s českým hercom... tak tomu hovorím filmová globalizácia! :o)) Samotný výsledok vo svojom obsahu až tak medzinárodne síce nepôsobí, ale o to má zrejme film väčšiu šancu upútať pozornosť hlavne náročných divákov v mnohých krajinách. Predloha Georgesa Simonena sa zrejme niesla v duchu typickej "maigretovskej" detektívky tohto autora, avšak tvorcovia filmu vytvárajú ponurú atmosféru až nezvyklým statickým spôsobom s veľmi dlhými zábermi na jedno miesto či minimálne dianie často bez dialógov. Nesnažil som sa odhaľovať skrytý význam všetkých tých abstraktných scén, proste som sa díval a nechal sa voľne viesť dojmami... Napriek doslova šialene pomalému tempu v prvej polhodine ma postupne upútavala typická "starofrancúzska" hudba so sólom na harmoniku, minimalistické herectvo Miroslava Krobota vyjadrované hlavne mimikou, i vedľajšie postavičky z nočného podniku. Pre divákov, ktorí vydržali pozorne sledovať, začína sa asi po hodine rozvíjať aj konkrétny dej s vyšetrovaním zločinu, obhájení (ne)viny i vývojom vzťahov. Osobne na mňa silne zapôsobil napríklad kontrast dvoch nadväzujúcich scén okolo zakúpenej kožušiny pre dcéru - zatiaľ čo jej vychvaľovanie zo strany dvoch svojráznych predavačov vyvolalo vo mne doslova záchvat smiechu, môj úsmev okamžite zmizol pri ďalšej scéne, kde tento úlovok vyvolá v rodine mrazivú hádku, keď Maloinova manželka zistí, že za tú "nádheru" jej muž utratil všetky nasporené peniaze. Celkovo zvláštny prežitok, ale hlavne vďaka veľmi zaujímavej druhej polovici filmu (najmä ohľadom vzťahov v rodine na mizine) napokon i myšlienkovo nasýtený. (70%) (Challenge Tour 2019: 30 dní so svetovou kinematografiou) (20.03.2019)