Muž z Londýna

PROJEKT 100 2010 Adaptace příběhu Muž z Londýna [1934] jednoho z nejpřekládanějích žánrových autorů Georgese Simenona (tentokráte bez Maigreta) a zároveň předělávka stejnojmenného francouzského filmu z roku 1934: to je nejnovější, 7 let natáčený a na Zlatou palmu v Cannes nominovaný "film noir" Bély Tarra. Tarr totiž pochopil, že označení "film noir" je pouhým stylem, který dovede famózně napodobit, a s vyprávěním si může dělat, co se mu zamane: třeba rozevírat časové rámce, jak je pro něj typické_____ Ostré přechody mezi světlem a stínem, ženská postava typu femme fatale, která svede hlavního hrdinu na scestí a dovede ho do záhuby, všudypřitomný prosáklý pesimismus z filmu vyzařujícíi, nejednoznačný hlavní hrdina, kterého čeká "nešťastný" konec... to všechno tady, až na ty voice-overy, je. Charismatický Miroslav Krobot představuje postavu, kterou by ztvárňoval Bogart, kdyby se usadil a narostlo mu panděro. Britská "jarmanovská" herečka Tilda Swintonová je i v těch několika málo scénách uhrančivá a intertextové odkazy nejenom ke klasikám stylu/žánrového adjektiva [Třetí muž], ale i k sobě samému ["hrdinovu" dceru zde hraje ona holčička vraždící kočky ze SATANSKÉHO TANGA] dávají za pravdu Tarrově tezi natáčení jednoho filmu pořád dokola po celý život._____ Na druhou stranu kamera zde nenásleduje postavy, a tak je složitější, ba zhruba nemožbé položit se do vyprávění, jako je tomu např. ve WERCKMEISTROVÝCH HARMONIÍCH, protože kamera zde slouží jako pozorovatel (nikoliv zachycovatel). Narace je zde nechronologická, takže si divák musí skládat jednotlivé střípky syžetu k sobě, rekonstruovat fabuli spolu s postarším detektivem, k vytvoření celkového obrazu._____ Uhrančivá hypnotická kamera snímá herce v dlouhatánských, pečlivě komponovaných a promyšlených záběrech [ten uvodní má na 12 minut], z herců jsou ždímány skvěle minimalistické výkony [vadí akorát nepovedené předabování, které zvlášť při scénách hádek vyloženě ruší], hudba navozuje tu správnou mysteriózní, až lynchovskou atmosféru, jednotlivé předměty mají ve vyprávění ryze metonymický význam [páčky jsou zástupný symbol za nepřitmnou zbraň,prodloužení hrdinova falu] a typický McGuffin se ukáže pro vyprávění jako podstatný. Je to tak trochu jiný, přesto stejný Béla Tarr, u něhož mě nepřekvapuje, že se od fanoušků dočkal zatím spíše odmítavých reakcí a dobrá 1/4 sálu při projekci na MFFB odešla, Jirka Králík jako první [snobové]. O*R*I*N: ANO. (05.12.2007)

Chtěný a povrchní pokus o noirovou atmosféru, který sází na pár vizuálně zajímavých obrázků a na kontaktem natáčené ruchy. Asi pět minut to funguje, ale noirovost se nedociluje 15minutovými záběry bez střihu. Určitě bylo náročné to skloubit, zahrát i natočit a zajímalo by mne, na kolik se jelo klapek a jak dlouho se zkoušelo. Jenže u výsledného díla jsou mi ukradené problémy zvoleného postupu. Srovnávat tento film s Tarkovského snímky je zhůvěřilost. Nejenom, že Tarkovský umí používat střih, ale když už použije dlouhý záběr, tak ten má meditativní charakter. V předchozích scénách nasekal divákům něco do hlavy, a ti teď mají možnost přemýšlet. Tady se nic nestane a dlouhý záběr mne nemůže nutit k ničemu jako přemýšlení, leda poposedávání si nudou na křesle. Tam, kde je v Simenonově knize přítomen psychologický prvek, zde je nahrazen dlouhými záběry ramen nebo dlouhým monologem, až to celé působí nepřirozeně. Ani jedna postava nestojí v nějaké normální lidské pozici, ale je nastylizovaná, až to bolí. Uvěřitelnost postav je proto nijaká a jejich osudy jsou mi ukradené. Na rozdíl od knihy, která staví právě na nejednoznačnosti vnitřních povah. (26.06.2010)

Stejně jako veškeré předchozí snímky Bély Tarra, i Muž z Londýna je ukotven v režisérově výjimečné stylistické vizi, a předmětem zájmu vypravěče, potažmo také diváka, nemá být příběh, ale spíše strukturně precizní kompozice záběrů, duchovno obklopující svět hlavních postav a časová výstavba jednotlivých scén. Ve filmu s detektivními prvky, kde ústřední událost představuje vražda a v centru vyprávění stojí její jediný svědek, tak není vytvářeno napětí tím, že by se vražda očekávala (odehraje se hned v úvodních minutách) nebo se směřovalo k jejímu vyšetření, napínavý je spíše každý pomalý záběr, který pozvolně začíná, následně dospěje ke svému klíčovému sdělení a nakonec opět volně doznívá, ačkoli jakákoli akce již skončila. Film tak dokonale reflektuje osamělost hlavního antihrdiny, pracujícího v liduprázdném přístavním doku, ukazuje jeho vnitřní dilema, jak naložit s peněžní sumou zanechanou na místě činu, a dopomáhá pomalým tempem divákovi, aby se v bezútěšném prostředí dokázal aklimatizovat a vytvořený svět přijmout jako realistický. A co se Miroslava Krobora týče, jeh výkon je skutečně přesný a jistým způsobem strhující, přál bych mu další takové příležitosti.. (06.01.2017)

I když byl zatím poslední film maďarského chameleona Bély Tarra nominován na Zlatou palmu v Cannes, "získal" spíše negativní ohlasy. V pořadí již čtvrtý díl z tzv. černé série (moje osobní pojmenování) je oproti předešlým částem dosti odlišný, ve výsledku ale pořád ten starý dobrý Tarr. Maďarský potemnělý postkomunistický venkov vystřídala přímořská železniční stanice a jemu přilehlé poloindustriální město, promáčené a rozblácené cesty měnící se za vydlážděné chodníky, polorozpadlá stavení s často omlácenou omítkou zase za klaustrofobně namačkané řadové domky. Co zůstává stejné, je všudypřítomná putika. Tarrův jedinečný vizuální styl a s ním spojená démonická kamera (tentokrát Freda Kelemena), specifická filmová řeč, zvýrazněná zvuková stopa se záměrně nepřesnými postsynchrony, blíže nespecifikovaná doba, v němž se příběh filmu odehrává, rozličné vnímání času - transcedentního, posvátného versus reálného, nesubjektivního. To vše Muž z Londýna obsahuje, ať už v menším či větším poměru. Na závěr zmíním výkon Miroslava Krobota. Tarr (v tomto ohledu mi trochu připomíná Kubricka) z něj pravděpodobně vymáčkl maximum. Jeho tiše flegmatický, občas výbušně cholerický Maloin je ozdobou, která by mohla české filmové herectví v mezinárodním měřítku posunout zase o kousek dál. Bluntman: Já vím. Více zde: http://25fps.cz/2010/londynske-cernobile-zatraceni/ (13.10.2008)

Na nejnovějšího (pro mne osobně prvního) Tarra jsem si zašel čistě ze zvědavosti, jak dlouhý může být záběr, aniž by začal nudit. V podstatě potvrdil mou domněnku, že nezáleží na délce, nýbrž na obsahu záběrů a ten Tarr, zdá se, považuje za druhořadý. Přibližně hodinu jsem ještě měl zájem „proniknout pod povrch“ všech těch precizně promyšlených kameramanových exhibic, ale vzhledem k nezáživnosti a všednosti děje „na povrchu“ mi ke konci přišlo jako nejjednodušší řešení nic neřešit a prostě se nudit. Miroslav Krobot byl ve své roli muže splývajícího s neměnností prostředí vynikající, u anglicky hovořících herců mi dost vadily nepřesné postsynchrony. Ale alespoň mluvili velmi srozumitelně a stejně jako celý film okázale pomalu. 65% (07.07.2008)